Horšovskotýnsko bylo osídleno již od střední a pozdní doby kamenné, jak dokázaly archeologické výzkumy i v místech dnešního zámku. Na počátku 11. století bylo již toto místo ohrazeno palisádou ze dvou řad kůlů. Pozemky na Horšovskotýnsku vlastnilo pražské biskupství, které je mělo získat snad už krátce po svém vzniku, tedy v 10. století. Zástupci biskupa však původně sídlili v nedalekém Horšově. Ve 13. století nechal biskup Jan III. z Dražic vybudovat na místě původního hradiště na levém břehu Radbuzy kamennou pevnost. Sám název Horšovský Týn upomíná na starší biskupské sídlo v Horšově, název Týn pak označuje opevněné, chráněné místo. Hrad měl důmyslné opevnění a dle nejnovějších výzkumů čtyři hranolové věže. Dodnes se z původního biskupského hradu dochovala raně gotická kaple. Na hradě sídlil purkrabí, biskupové přijížděli jen na kratší návštěvy. Prvním doloženým purkrabím byl Zbyněk z Osvračína (1331).

Na pravém břehu Radbuzy existovala již od biskupských dob trhová ves, které se od roku 1569 začalo říkat Velké předměstí. Duchovním centrem byl kostel P. Marie (pozdější kostel sv. Apolináře). Poblíž měl dvorec zástupce biskupa, arcijáhen, který sem přesídlil z Horšova, kde sídlil do poloviny 13. století. Příjmy plynuly arcijáhenovi z platů z okolních vsí, vlastnil pole, malý pivovar i rybníky. V letech 1310 – 1346 byl arcijáhnem levoboček krále Jana Lucemburského, Mikuláš.

Kdy přesně vzniklo město pod hradem, není jasné. První dochované privilegium je až z roku 1352. Jde o povolení ke stavbě hradeb od Arnošta z Pardubic, který nechal přestavět i hrad. Dle K. Kuči město vzniklo patrně mezi lety 1286 – 1296 za biskupa Tobiáše z Bechyně, který založil snad i farní kostel sv. Petra a Pavla pod hradem.  Dosvědčuje to i skutečnost, že do hradu se původně vjíždělo z druhé strany, od řeky. Městečko bylo vybaveno právy trhu, provozování řemesel a soudu, ale hlavní příjem plynul Týnu z výběru cla. Rychtář a městská rada se odpovídali purkrabímu. Karel IV. obnovil městečku staré celní privilegium roku 1375. Obyvatelstvo Horšovského Týna bylo ve středověku převážně české, stejně jako správa města, česká jména máme doložena např. v českém smírčím zápisu z roku 1403 (rychtář Zdeněk Hladký pod.).  

Za husitských válek spravoval Týn Zdeněk z Dršťky, horlivý katolík. Husité se dvakrát marně pokoušeli město dobýt. Poprvé roku 1422, podruhé roku 1431, kdy vypálili předměstí. Zdeněk z Dršťky získal roku 1426 Horšovský Týn do zástavy od krále Zikmunda, čímž skončila biskupská éra. Biskupové se sice snažili získat panství zpět, ale marně.
Dalšími známými majiteli byli Zdeňkovi příbuzní Ronšperkové, nejprve Zdeněk Kolvín a posléze jeho potomci Dobrohost a Břeněk. Známou osobností byl především Dobrohost z Ronšperka (viz Poběžovice), který však zaměřil pozornost především na budování Poběžovic (Ronšperka). Vedl odboj proti králi Jiřímu a Vladislavu Jagellonskému. Zemřel roku 1506. Pro Horšovský Týn vymohl další privilegia a přenechal ho svým synům Jiřímu a Wolfovi. Jiří zemřel již před rokem 1515. Poddaní zvláště nesnášeli zejména pana Wolfa, který se stal jakýmsi místním Lomikarem. Stížnosti poddaných na něj (zvyšování platů a robot aj.) se řešily dokonce u soudu roku 1525, který dal městečku ve všem za pravdu. Období správy pana Wolfa bylo poznamenáno obecně velkou smůlou, kromě zlého pána postihl Týn také velký požár roku 1524 a o pět let později povodeň. Roku 1530 zemřela první Wolfova žena Ziguna z Gutštejna (její figurální náhrobek najdeme u sv. Apolináře). Wolf se podruhé oženil s Kateřinou z Lobkovic, jejíž bratr Jan mladší Popel z Lobkovic dosáhl toho, aby mu Ferdinand I. Habsburský ještě za Wolfova života roku 1539 panství Horšovský Týn prodal. S Wolfem a Kateřinou uzavřel roku 1542 smlouvu, po Wolfově smrti přešlo tak panství ve stejném roce do držení Lobkoviců.

K rozvoji panství přispěl z Lobkoviců nejvíce právě tento první, Jan mladší Popel z Lobkovic, nejvyšší zemský purkrabí. Roku 1547 došlo k velkému požáru, při kterém byl poškozen hrad i kostel Sv. Petra a Pavla. Jan, který byl tehdy na válečném tažení s panovníkem, nařídil rozsáhlé opravy. Horšovskému Týnu potvrdil a rozšířil práva a povolil mu dát do znaku motivy ze znaku Lobkoviců, nechal opravit hrad a zahájil jeho přestavbu do podoby renesančního zámku. Jeho syn Kryštof Popel z Lobkovic (z prvního manželství) spravoval panství od roku 1570 a byl stejně jako otec v císařských službách. V zámeckém parku nechal postavit první českou loretu. Nebyl tak schopným hospodářem jako jeho otec, pro dluhy musel prodat pražský Lobkovický palác. Roku 1587 dosáhl plnoletosti Janův syn z třetího manželství, Vilém Popel z Lobkovic, kterému patřil Horšovský Týn jako dědictví. Vilém, který patří díky své účasti ve stavovském povstání k nejznámějším členům rodu, dokončil přestavbu hradu na zámek (purkrabství a jižní křídlo). Založil patrně také oboru v Horšově. Jako jeden ze třiceti direktorů skončil nakonec nikoliv na popravišti, ale v doživotním vězení, byl držen na zámku Zbiroh. Zemřel roku 1626. Místní ho neměli právě v oblibě. Když přestoupil k utrakvismu, nutil k protestantství i převážně katolické měšťany. Horšovský Týn stál po celou dobu třicetileté války na straně císařských, přesto trpěl i on, především opakovaným ložírováním císařských vojsk a vojsk jejich spojenců. Navíc městem dvakrát protáhli Švédové vyžadující výpalné.

Roku 1622 koupil panství Maxmilián Trautmansdorf (podle starého pravopisu také Trauttmansdorff), oblíbený císařský diplomat, který byl také u podpisu vestfálského míru roku 1648. Na zámku se ukazuje brk, kterým měl být podepsán mír, který ukončil třicetileté válčení. Maxmilián (původem ze Štýrska) zemřel roku 1650. Je pohřben v místním kapucínském klášteře, který nechal založit. Trautmansdorfové drželi panství do roku 1945, vystřídalo se zde celkem jedenáct generací Trautmansdorfů.

Roku 1770 navštívil hraběte Ferdinanda Josefa Trautmansdorfa na jeho panství sám císař Josef II. Ferdinand Josef získal roku 1805 knížecí titul, byl významným diplomatem. Většinu života strávil ve Vídni, pohřben je v Horšovském Týně v klášteře kapucínů, který nechal přestavět. Na zámku prováděl tento rod jen drobnější úpravy, např. nové novorenesanční fasády, které jen místy vycházely z těch původních. Jeden z posledních držitelů panství, Ferdinand Trautmansdorf (1871 – 1915), se zabýval historií svého rodu, avšak zemřel na frontě první světové války. Po něm převzal panství poslední z nich, Karel Josef Trautmansdorf (1897 – 1976). Tomu byl roku 1945 zámek zkonfiskován.

Již od třicetileté války rostl počet německých obyvatel regionu. Roku 1708 poškodil velkou část města obrovský požár, znovu hořelo roku 1801. Škody přinesly i války s Francouzy, kteří žádali vysoké výpalné. V okolí Týna za války s Napoleonem opakovaně procházela vojska spojenecká i nepřátelská. Dle tradice projížděl roku 1815 přes Týn i ruský car Alexandr. Do poloviny 18. století se město rozšiřovalo, počet domů vzrostl o třetinu, během 19. století se pak zdvojnásobil.

Po roce 1850 se Horšovský Týn stal centrem politického a soudního okresu. Při stavbě železnice z Plzně do Domažlic měšťané poněkud zaváhali, městská rada si nepřála, aby železný oř narušil klid jejich města. Týn tak byl napojen na železnici až roku 1900 (trať ze Staňkova do Poběžovic), kdy se začala rozrůstat část u nádraží na pravém břehu Radbuzy. Roku 1945 byla odsunuta většina německých obyvatel včetně majitelů panství. Bývalé německé obyvatelstvo regionu má dnes muzeum v bavorském Furth im Wald (část Městského muzea Furth im Wald).     

V letech 1949 – 1960 byl Týn okresním městem. Přesto lze hovořit spíše o stagnaci. Roku 1952 bylo centrum vyhlášeno městkou památkovou rezervací. Před rokem 1989 se zde rozvinul i průmysl, pracovala zde mlékárna a konzervárna Západočeských lihovarů a podnik na lisování plastů Plastimat (později Plastik). Nejznámější kulturní akcí ve městě je červencová anenská městská pouť.

Z významných osobností, jejichž život byl spojen s Horšovským Týnem, je třeba zmínit především Josefa Dobrovského (1753–1829). Tato vůdčí osobnost první fáze národního obrození a zakladatel slavistiky žila v mládí krátce v Horšovském Týně, kam se jeho rodiče přestěhovali r. 1755. Studia absolvoval již v Německém Brodu a v Klatovech. V dospělosti do H. Týna opakovaně zajížděl za svou matkou. Naposledy byl ve městě necelé dva měsíce před svou smrtí.  Horšovský Týn má řadu slavných rodáků: historik a plzeňský radní Šimon Plachý z Třebnice (před 1560 – 1609), biskup a pedagog Šimon Brosius (1567 – 1642), který spolu se studenty bránil Karlův most roku 1648 proti Švédům, spisovatel Jindřich Plachý- Ferus (1587 – 1659), vlastenecký jezuita a básník Felix Kadlinský (1613 – 1675) aj.  

O Horšovskotýnském „Lomikarovi“ a jeho nešťastné paní

Patrně nejméně oblíbenou vrchností na Horšovském Týně byl Wolf z Ronšperka, jeden ze synů Dobrohosta z Ronšpeka. Jména Ronšperků se v pověstech vždy pletla a pletou. Otec Dobrohost byl budovatelem města Poběžovice, odbojníkem proti Jiřímu z Poděbrad a Vladislavu II. Zemřel roku 1506 v Poběžovicích. Jeho syn Zdeněk Dobrohost byl loupeživý rytíř (Starý Herštejn). Dalšímu synovi Wolfovi zase připadly Poběžovice, které vlastnil do roku 1542, zprvu se svým bratrem Jiřím.  Protože Wolf trápil poddané, musí i po smrti na hradě strašit. „Wolf“ znamená česky „vlk“, snad i proto se dodnes ozývá po zámku děsivé vytí vlčího psa. Stejně jako Lomikar bloudí i Wolf po nocích v psí podobě. Jeho první manželka Ziguna (přejmenovaná na Bohunku) také nemá po smrti klid, zjevuje se zejména ve starém sklepení v podobě tajemného světla. Pokud vás budou v noci sledovat dvě ohnivé oči, vězte, že je to právě Bohunka. Prý proto, že zemřela zcela osamocena. Wolf si navíc hned přivedl novou mladou ženu. Podle jedné verze Zigunu její zlý manžel dokonce nechal zazdít. Náhrobník Ziguny najdeme v kostele sv. Apolináře. Podle renesanční módy je na ní zobrazena celá postava renesanční dámy. Odtud snad i příběhy o zazdění.

Dobytí města Švédy roku 1641

Horšovský Týn stál po celou dobu třicetileté války na straně císaře. Roku 1641 se přes městské hradby dostali Švédové. Patrně jim pomohl někdo z města, protože se jim podařilo dostat se i do dobře chráněného zámku. Pronikli totiž dovnitř tajnou chodbou, která vedla do zámku z nedalekého kostela sv. Petra a Pavla. Švédy vedl major Adam Pful, který žádal za odchod vojsk výpalné ve výši 10 000 dolarů. Další vpád Švédů následoval ještě roku 1648. Pán panství Maxmilián Trautmansdorf byl císařským diplomatem, který měl podíl i na podepsání vestfálského míru roku 1648, který ukončil třicetiletou válku.

Požár města roku 1708

Horšovský Týn zažil řadu katastrof, ke kterým patří především velký požár z 12. června 1708. Zámek tehdy zůstal patrně nepoškozen. Velká část města však lehla během dvou hodin popelem, včetně kostela sv. Petra a Pavla, radnice a pivovaru. Žár byl tak velký, že roztavil i kostelní zvony. Kostelní klenba spadla a poničila i nádherný renesanční mramorový náhrobník Jana z Lobkovic. Místních se dotklo, že tehdejší pán panství Jan Josef Trautmansdorf se na zničené město nepřijel ani podívat. Obnova města trvala několik let. Další velký požár vypukl roku 1801.

Jan mladší Popel z Lobkovic

1510-1570

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

místní:

• Horšov

věcný:

• městská památková zóna
• zvonice
• kostel sv. Petra a Pavla
• zámek
• boží muka
• městské opevnění
• kostel sv. Apolináře
• klášter
• kostel sv. Anny

jmenný:

• Trautmannsdorfové
• Lobkovicové
• Vilém Popel z Lobkovic
• Zdeněk Dobrohost z Ronšperka
• Ronšperkové
• Arnošt z Pardubic
• Jan III. z Dražic
• Zbyněk z Osvračína
• Tobiáš z Bechyně
• Zdeněk z Dršťky
• Jan mladší Popel z Lobkovic
• Josef Dobrovský