- Drobné památky
Domažlice
Domažlice - Okres Domažlice
Základní informace
typ památky: Drobné památky
Stručné představení
Starobylé město Domažlice, centrum Chodska, nabízí řadu historických památek (Muzeum Chodska, městská věž sloužící jako rozhledna, krásné historické centrum.) Městská památková rezervace. V srpnu místo tradičních Chodských slavností.
Památky v oblasti
Historické jádro města Domažlic
Historicky cenné domy v okolí náměstí.
Historie
Německá podoba jména Domažlice Taus byla pravděpodobně odvozena od hradiště Tuhošť, starého správního centra kraje, osídleného od druhé poloviny 10. století do konce století 12. Za zbytky hradiště Tuhošť je považována archeologická lokalita ležící poblíž Smolova (4 km jihovýchodně od města). Jméno „Domasilice“ se objevuje poprvé v listinném falsu (věcně správném) hlásícímu se k roku 993. Podle něj připsal kníže Boleslav II. část výnosu z cla ze zmíněné osady novému klášteru v Břevnově. Okolí dnešního města bylo osídleno již od doby bronzové. Domažlice vznikly na křižovatce starých obchodních cest směřujících do Bavor. Šlo o starou stezku do Řezna (Regensburg) přes dnešní Klenčí pod Čerchovem a Waldmünchen; o stezku vedoucí rovněž do Bavor přes Všerubský průsmyk a konečně o zkratku do Bavor přes dnešní Furth im Wald. V konfirmační papežské listině z roku 1231 jsou Domažlice zmíněny jako jedna ze vsí.
V místech, kde Domažlice vznikly, existovalo v raném středověku několik sídelních celků. Staré osídlení lze doložit v místech dnešního hřbitova u kostela U Svatých, kde stával i kostelík sv. Jakuba (zbořen 1788), který sloužil také jako útočiště před nebezpečím. Lidé bydleli pravděpodobně v místech dnešního Dolního náměstí. Osídleno bylo i návrší Hvízdalky (11. – 12. století) a strážní vrch Dmout (Zámeček). Opevněným městem se Domažlice staly za krále Přemysla Otakara II. mezi lety 1262 a 1265. Lokátor města i část obyvatel byli patrně povoláni z Bavor. Opevnění tvořily mohutné hradby s příkopy a s dvěma desítkami půlválcových věží, do města se vstupovalo střeženými branami. Věž městské hlásky se později stala součástí kostela Narození Panny Marie. V Domažlicích byl založen i královský hrad, spravovaný purkrabím. Právě tomu se patrně původně nejdříve říkalo podle starého hradiště Tuhošť. Město bylo ulicového typu, tj. nemělo velké náměstí. Stará stezka procházela přímo středem města. V 80. letech 13. století byl založen augustiniánský klášter ve městě.
Pod pravomoc purkrabího na Chodském hradě spadaly ve středověku i svobodné chodské vsi, jejichž obyvatelé, Chodové, strážili zemskou hranici. Strážní službu vykonávalo i město.
Častým hostem královského města Domažlice byl král Jan Lucemburský, který jím projížděl a nocoval zde při cestách na své četné válečné i diplomatické výpravy. Na hradě se sešla roku 1318 a 1331 i shromáždění české šlechty. Roku 1318 zde byl uzavřen tzv. Domažlický mír, který ukončil spory krále s částí české šlechty. Roku 1331 také Jan dovolil Domažlicím, aby si samy volily rychtáře. O deset let později jim povolil provozování řemesel. Jan vydal Chodům i jejich nejstarší privilegium z roku 1325, kde jsou vyjmenovány původní chodské vsi. Věčně zadlužený panovník však také několikrát město i hrad zastavil, nejčastěji Bavorům. V zástavě bylo město i za Karla IV., který ho měl roku 1354 dokonce oblehnout, když se dostal do sporu s jeho zástavním držitelem Jindřichem z Hradce; měšťané králi patrně otevřeli brány. Roku 1355 už jsou Domažlice zmíněny ve známém Karlově zákoníku jako město, které nesmí být nikdy zastavováno a zcizeno, což sám Karel ovšem již o dvanáct let později nedodržel. Karel IV. vybavil město různými privilegii (výroční trhy, dobytčí trh, tříletý výběr cla pro město na vydláždění náměstí). Roku 1373 vedl Karel IV. válku s bavorským knížetem Friedrichem, ten roku 1373 vtrhl do kraje. Bylo vypáleno předměstí Domažlic a zničeno 13 vsí. Václav IV. město vykoupil ze zástavy a udělil mu právo mílové a várečné.
Za husitských válek město opustili němečtí katolíci a došlo k počeštění města. Domažličtí husité získali definitivně převahu roku 1421, kdy vypálili Starý Herštejn a ve městě zničili augustiniánský klášter. Roku 1422 adresoval Domažlickým jeden ze svých listů sám Jan Žižka. Roku 1422 císař Zikmund připsal Domažlice purkrabímu Horšovského Týna, Zdeňkovi z Dršťky. Domažlice však ovládl husitský hejtman Jan Řitka z Bezdědic. Roku 1431 došlo poblíž Domažlic k útěku páté křížové výpravy. Její duchovní velitel Julian Cesarini měl dle tradice sledovat úprk křižáků z vrchu Baldov nad Domažlicemi. Až do třicetileté války se v Domažlicích ukazovaly věci, které kardinál na svém útěku ztratil (viz Luženičky – Baldov, Kout na Šumavě a Podzámčí – Rýzmberk). Domažličtí husité podnikli několik úspěšných výprav do Bavor. Nejznámější je dnes ale spížní výprava do Bavor, na kterou vyrazili hejtmani Jan Řitka z Bezdědic a Jan Pardus od obležené Plzně, aby husitům získali zásoby. Bavoři je porazili v bitvě u Hiltersriedu 21. 9. 1433. Šlo o velký debakl husitů, který dodnes v Bavorsku oslavují při historické slavnosti v nedalekém Neunburg vom Wald. Oba hejtmani utekli a zachránili se. K obležené Plzni se z jejich vojska vrátila jen hrstka. Domažlické husity najdeme i u Lipan, na straně poražených.
Roku 1459 byl purkrabím na hradě jmenován Racek z Rýzmberka ml., který vedl, jako řada šlechticů v pohraničí v této době, drobnou válku se sousedními Bavory. 16. století přineslo městu hospodářský rozvoj, kvetla řemesla jako např. hrnčířství, řeznictví, soukenictví či pivovarnictví. V 16. století je také ve městě zmíněna kvalitní městská škola. V letech 1569 – 1572 působil ve městě jako městský písař historik a bývalý profesor Pražské univerzity Prokop Lupáč. Z Domažlic pocházel budoucí biskup jednoty bratrské Jan Roh.
Ve válce s Turky město finančně podporovalo české panovníky. Roku 1547 se však zapojilo do odboje pro Ferdinandu I., který jim jako trest odňal všechny vesnice patřící městu a dosadil do města královského rychtáře. Domažlice mu také musely zaplatit pokutu 3000 kop míšeňských. Majetek byl městu vrácen roku 1549. Ferdinand I. také osobně roku 1547 navštívil město. Roku 1584 Domažlice získaly do zástavy 11 chodských vsí a pohraniční hvozd na šedesát let. Začaly pak s kolonizací dosud řídce osídlené oblasti. Zakládaly se vesnice, osidlované často ze sousedních Bavor.
Roku 1523 a znovu 1592 město vyhořelo. Patrně při přestavbě po prvním zmíněném požáru vznikla typická pozdně gotická a renesanční podloubí u domů na náměstí. Roku 1592 vyhořel při požáru i Chodský hrad. Při vyšetřování se zjistilo, že požár, který poničil 56 domů a hrad, vznikl při výrobě pálenky v domě ševcové Kučerové na předměstí.
17. století přineslo městu řadu osudových okamžiků. Ke stavovskému povstání se přidalo po jistém váhání. Císařští zareagovali rychle, proti městu vyrazilo vojsko v čele s císařským generálem Donem Baltazarem Marradasem. 7. října 1620 se měšťané vzdali, údajně poté, co jim předvedl ukázkový devastační výbuch prachu na předměstí. Ve městě ložírovala vojska, roku 1634 znovu hořelo. Při tomto požáru zahynul primas Pavel Felix, když ho některý z vojáků při hašení radnice seknul mečem do hlavy. Roku 1641 město zaplatilo výpalné Švédům pod vedením generála Gustava Wrangela (muselo si na něj půjčit). Roku 1648 Švédové pod vedením generála Königsmarka město obsadili. Po třicetileté válce tak město zchudlo, kvůli placení výpalného a pokut a také proto, že mu byl podruhé zkonfiskován veškerý pozemkový majetek, včetně chodských vesnic. O zpustlý Chodský hrad vedla městská správa spor s Lamingeny, roku 1671 hrad získala zpět za pozemky a rybníky. Wolf Maxmilián Lamingen (Lomikar) si pak postavil na získaných pozemcích svůj nový zámek – Trhanov. Rekatolizace přinesla také nové církevní stavby, z nichž nejznámější byla první kaple sv. Vavřince na Veselé hoře. Roku 1620 se do města vrátili augustiniáni.
Pohromy se nevyhýbaly městu ani ve století následujícím. Roku 1747 vypukl další velký požár, který poničil i děkanský městský kostel (rekonstrukce 1751–1756) a klášter se školou. Z významných osobností žijících tehdy v Domažlicích je třeba zmínit především domažlického děkana Antonína Příhodu, který do města přišel roku 1710. Tento osvícený duchovní a podporovatel chudých domažlických studentů zemřel roku 1749. Roku 1881 mu byl v Domažlicích postaven pomník (Příhodův park, naproti poště), jehož autorem byl Josef Václav Myslbek. Pamětní deska z roku 1880 je na jeho rodném domě v Hradské ulici čp. 88.
Dalšími mezníky byly rok 1751, kdy Domažlice připadly pod nově zřízený Klatovský kraj, a rok 1764, kdy byla znovu zaměřována zemská hranice, která byla vyznačena hraničními tereziánskými kameny.
Roku 1799 protáhla Domažlickem spojenecká ruská vojska (generál Suvorov, viz Klenčí pod Čerchovem). Potíže způsobili v následujících letech nepřátelští Francouzi. Roku 1805 měli vpochodovat do města vojáci se zapálenými svícemi v hlavních pušek, aby naznačili, co obyvatele čeká, pokud jim neposkytnou ubytování a výpalné. Francouzi také ukradli a do Bavor odvezli 8 000 sudů soli ze solnice v Chodském hradě. Znovu protáhli Francouzi krajem roku 1809, spojenečtí Rusové zase roku 1815.
19. století přineslo městu největší změny. Roku 1822 vypukl další obrovský požár. Shořelo 111 domů, hořela radnice s archivem, kostel, děkanství, škola, staré masné krámy i pivovar. Zahynuli dva lidé. Škody byly přes 700 000 zlatých. Je možné, že byl požár založen. Ve stížnostech na svrchovaně neoblíbeného purkmistra Jana Rollera adresovaných krajskému úřadu se totiž psalo, že pokud Roller neodstoupí, lehne město popelem. Roller s rodinou musel také z města po požáru roku 1823 odejít. V době požáru bylo navíc sucho a foukal silný vítr. Kvůli nedostatku vody se hasilo údajně i pivem. Z věže kostela, kde byla uskladněna i kolomaz pro potřeby zvoníka, šlehal několikametrový ohnivý sloup. Právě při obnově města vznikly typické šíty s arkýři u řady domažlických domů na náměstí i na předměstí. Opraveny byly kostely i klášter. Roku 1842 byla dokončena empírová kasárna na Hořejším předměstí. Roku 1838 byla postavena vedle kasáren empírová budova střelnice pro domažlické ostrostřelce. Po požáru přesídlila městská rada přímo do budovy Chodského hradu. V polovině století byly také zavezeny příkopy, zbořeny brány - Týnská a Horní (Hořejší), a hradby. Ve městě pracovalo již od konce 18. století několik manufaktur. Vyráběly se v nich např. stuhy a kalouny. Roku 1861 byla dokončena železniční trať Plzeň – Domažlice.
Spisovatelka Božena Němcová (žila zde s manželem 1845–1846) psala o Domažlicích v polovině 19. století spíše jako o konzervativním maloměstu, jehož měšťané hovořili převážně německy. Mnohem více ji fascinovaly okolní české vsi, ve kterých sbírala pověsti a pohádky. Roku 1849 zde vzbudila větší pozornost návštěva místního rodáka Petra Fastra, jednoho z vůdců povstání v Praze roku 1848. To už bylo po revoluci a místní zajímala spíše jeho barevná čamara, než jeho názory.
Domažlicko se i díky pobytu B. Němcové či dalších známých vlastenců (K. J. Erben, J. K. Tyl, A. Jirásek) stalo v 2. polovině 19. století známým regionem i v centrální části Čech. Vrchol zájmu o Chodsko lze pozorovat v době národního vzepětí v 60. letech 19. století (základní kámen pro Národní divadlo z Čerchova, kroje pro národopisnou výstavu apod.). Chodsko se stalo zidealizovaným regionem, kde hledali inspiraci i odpočinek známé i méně známé osobnosti. Na pobyt těch nejznámějších upomíná dnes v Domažlicích řada pamětních desek (většina na náměstí). Domažlice mají také hodnotný velký pomník obětem I. světové války od Otakara Švece. Tento Pomník svobody stojí v parku na náměstí Svobody.
Ve 20. století byly Domažlice v obecném povědomí spojeny nejvíce s folklórem, především s masově navštěvovanými Chodskými slavnostmi. Ty často odrážely i „velkou“ historii - roku 1939 se shromáždili u kaple sv. Vavřince lidé protestující proti fašismu; v padesátých letech se komunisté pokusili vytvořit ze slavností demonstrativní akce, které měly předvést sílu nového režimu (zejména rok 1951 s vojenskou přehlídkou a účastí nechvalně proslulého ministra Alexeje Čepičky). Domažlice byly obecně prezentovány jako hráz bránící socialismus a mír. Po roce 1989 se slavnosti staly opět folklórní a náboženskou událostí, která však získala i výrazně komerční ráz. Rozvoje se dočkalo i město, opravena byla řada zanedbaných památek. Roku 1996 skončila v Domažlicích výroba piva. Velká část budov původně obecního pivovaru (1883, architekt Gustav Noback) byla v letech 2004 – 2006 zbořena. Z místních památek je oblíbené Chodské muzeum v opraveném Chodském hradě, pod které patří i další muzejní expozice ve městě. Městská památková rezervace (od 1950, znovu 1975).
Významné pověsti
Tajná chodba na vrch Dmout
Od rohového domu naproti kostelu Nanebevzetí P. Marie na náměstí Míru vede dle pověsti tajná chodba. Ústí až na vrchu Dmout do míst zvaných Zámeček. Zde, v místech někdejšího starobylého osídlení, je ukryt poklad. I on má samozřejmě své strážce. Zlato a drahé kamení hlídá kruh mlčenlivých starců.
Významné události
Domažlický mír 1318
Roku 1318 se v Domažlicích sešli zástupci české šlechty, aby ukončili několik let trvající spor s panovníkem Janem Lucemburským. Proti Janovi se zvedla část české šlechty, nespokojená mimo jiné s tím, že král přes své sliby (Inaugurační diplomy z roku 1310) dával úřady cizincům. Když byl zbaven úřadu a uvězněn mocný podkomoří Jindřich z Lipé (26. 10. 1315), došlo k otevřené revoltě. Jindřich z Lipé byl vězněn na hradě Týřov v péči pana Viléma Zajíce z Valdeka, který ho dle Dalimilovy kroniky odmítl vydat králi, když ho chtěl dát popravit. Ctižádostivý Jindřich bývá označován za druhého Záviše z Falkenštejna, dopadl však podstatně lépe. Jan ho musel propustit (17. 4. 1316) a smířit se s ním. Jindřich se stal zástupcem krále v době jeho nepřítomnosti. Jeho předchozí spory s královou manželkou Eliškou Přemyslovnou, která otevřeně žárlila na jeho vliv i na jeho milenku královnu vdovu Elišku Rejčku, pokračovaly. V dubnu 1318 byl konečně uzavřen mír mezi králem a šlechtou v Domažlicích. Ve městě, ve kterém Jan několikrát pobýval a které vybavil privilegii. Král Jan se v Domažlicích zavázal, že bude dodržovat zvyklosti země a nebude dávat úřady cizincům. Byl vyhlášen zemský mír a amnestie pro odbojníky. Tím, kdo ve sporu nakonec prohrál, byla královna Eliška. Když se roku 1319 uchýlila s korunním princem Václavem na hrad Loket, vytáhl král Jan vojensky k hradu. Královna mu otevřela brány, přesto ji poslal do vyhnanství a odebral jí syna. Jindřich se naopak těšil přízni krále, který se začal zaměřovat spíše na zahraniční politiku, až do své smrti roku 1329.
Pobyt Boženy Němcové na Domažlicku
Význam pobytu spisovatelky a sběratelky pohádek Boženy Němcové (1820 – 1862) na Domažlicku se ukázal až zpětně. Je třeba poznamenat, že místní z jejího pobytu nebyli právě nadšeni. Sice o nich psala, ale ne vždy právě pozitivně. Spíše naopak. Fascinoval ji především venkov, kde sbírala pohádky a pověsti. Protože byla „jen“ žena, mnozí dokonce podezírali jejího manžela Josefa, že kousavé články píše on. V kariéře mu to právě nepomohlo. Němcová však svým dílem zpopularizovala místní kraj a inspirovala další k návštěvě Chodska. Nehledě na neutuchající zájem literárních historiků o její osobnost a v poslední době i o osobnost jejího manžela (kniha Magdaleny Pokorné: Josef Němec. Neobyčejný muž neobyčejné ženy (Academia 2009)).
Němcová přišla na Chodsko se svým manželem Josefem Němcem r. 1845 jako pětadvacetiletá žena se čtyřmi dětmi. Vytvořila zde své „Obrazy z okolí domažlického“, které původně posílala jako články do Květů a České včely. Domažlice označila za „špinavé a nepěkné“ a o obyvatelích města se vyjádřila poněkud zatrpkle ve smyslu: „Ve městě je lid velmi netečný, zpozdilý, svévolný a žádné napomínání neplatí. Ti zůstanou věčně věkův pozadu.“ Od podzimu 1847 do revoluce 1848 žili Němcovi ve Všerubech. Motivy z pobytu na Domažlicku najdeme také v povídkách „V zámku a v podzámčí“, „Obrázek vesnický“, „Domácí nemoc“, „Pomněnka šlechetné duše“ nebo „Karla“. Němcová navštívila i Újezd. Byla jednou z prvních, která oživila příběh o Kozinovi (viz Újezd), byť ještě s mnoha omyly patrně z lidové tradice. Podívala se i do Furth im Wald, kde viděla tradiční slavnost „Der Drachenstich“(„Zabití draka“) v klasické veršované podobě. Zmínila i historku o tom, jak si v Domažlicích vyrobili, k velkému vzteku Bavorů, draka vlastního a předváděli ho o masopustu, což zbožní Bavoři považovali za další urážku. Beletristicky zpracoval pobyt Němcové na Domažlicku Jindřich Šimon Baar ve své „Chodské trilogii“, zejména v první části „Paní komisarka“. Jméno Boženy Němcové nese dnes knihovna v Domažlicích.
Na pobyt B. Němcové v Domažlicích upomíná pamětní deska na domě čp. 120 na náměstí Míru (proti klášteru) z roku 1895 (autor Čeněk Vosmík). Další pamětní desku má Němcová v Mrákově a ve Všerubech, kde žila s manželem v letech 1847 – 48.
Významné osobnosti
Další
Literatura
Soubory ke stažení
Rejstříky
místní:věcný:
- židovský hřbitov
- lidová architektura
- klášter augustiniánů
- boží muka
- rozhledna
- muzeum
- kasárna
- Chodské slavnosti
- pomník obětem války
jmenný:
- Přemysl Otakar II.
- Karel IV.
- Jindřich z Hradce
- Božena Němcová
- Wolf Maxmilián Lamingen
- Prokop Lupáč
- Jan Roh
- Antonín Příhoda
- Josef Václav Myslbek
- Karel Jaromír Erben