Cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Plasích (čp. 2)

Plasy - Okres Plzeň-sever

Základní informace

typ památky: Církevní stavby - kláštery
stavební sloh: románský sloh, gotika, baroko, klasicismus
historická epocha: středověk, novověk

Stručné představení

Objekt kláštera s kostelem je ve správě Národního památkového ústavu, územní památkové správy v Českých Budějovicích a funguje zde několik prohlídkových okruhů.

Historie

V roce 1144 založil kníže Vladislav II. v rámci přemyslovského programu kolonizace okrajových a dosud řídce osídlených oblastí českého knížectví v hlubokých lesích západně od Prahy klášter pro řád cisterciáků. Volba místa v údolí řeky Střely nebyla náhodná – právě cisterciáci byli totiž známí svou schopností kultivovat krajinu v podmáčených územích a využívat vodní živel jako zdroj energie (pro pohon mlýnů apod.), při budování umělých zavlažovacích soustav i pro zajištění nadstandardních hygienických opatření ve vlastních klášterech. První komunita, pocházející z bavorského Langheimu, se usadila na levém břehu Střely a započala se zřizováním obytných a hospodářských objektů, zpočátku spíše charakteru dřevěných provizorií, a také s výstavbou kamenného kostela, který byl ústředním bodem každého kláštera. Původní klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie (patrocinium obvyklé u všech cisterciáckých klášterů), byl podle tradice stavěn od roku 1154 a vysvěcen byl v roce 1204 olomouckým biskupem Robertem. Původem románská trojlodní bazilika s příčnou lodí a apsidou, vystavěná z velkých, pečlivě opracovaných kamenných kvádrů, tvoří dodnes centrální stavbu celého klášterního areálu. Na začátku husitských válek byl v březnu 1421 kostel spolu s celým klášterem vypleněn, vypálen a pobořen a v neutěšeném stavu zůstával ještě v 17. století. Současná podoba kostela vznikla při raně barokní přestavbě v letech 1661–1668, snad za účasti umělců z okruhu Carla Luraga. Na stavbě se jako zedník údajně podílel Jakub Auguston st. V interiéru se dochovaly dva obrazy od Karla Škréty z roku 1671, obraz sv. Bernarda, zakladatele cisterciáckého řádu, od Petra Brandla z roku 1708 a dřevěné sousoší Kalvárie od Matyáše Bernarda Brauna z roku 1726.

Obytnou částí kláštera určenou pro život a práci řeholníků (podle hesla „ora et labora“, modli se a pracuj) je konvent. Středověký konvent plaského kláštera přiléhal k jižní straně kostela a snad již před rokem 1214 byl proveden ve zděné definitivní podobě, založený podobně jako pozdější barokní novostavba na dřevěných pilotech. Za husitských válek pobořený konvent byl opraven až za opata Jiřího Wassmutia (1616–1639), který se proslavil svou účastí na obraně Plzně při dobývání Mansfeldem v roce 1618. Začátkem 18. století byl starý konvent definitivně odstraněn a nahrazen současnou stavbou.

Největší hospodářský a stavební rozmach klášter zaznamenal za opatů Ondřeje Trojera (1681–1699) a Eugena Tyttla (1699–1738). Z trojerovské fáze barokizace klášterního areálu pochází objekt prelatury, tedy sídla opata. Dvoukřídlá patrová stavba vznikala v letech 1693–1698 podle návrhu v Itálii školeného architekta burgundského původu Jeana Baptisty Matheye. Při realizaci stavby je doložen další významný stavitel Pavel Ignác Bayer, který zřejmě v průběhu pozměnil původní podobu Matheyem navrženého průčelí. Stavbu se nepodařilo realizovat v celém plánovaném rozsahu, její levá část proto obsahuje pozůstatky staršího objektu. V interiéru prelatury jsou nad schodištěm a v hlavním sálu dochovány fresky od Jana Kryštofa Lišky z roku 1702.

Na východním okraji klášterního areálu stojí barokní sýpka s hodinovou věží, vystavěná rovněž podle návrhu J. B. Matheye v letech 1684–1686. Ve své hmotě stavba ukrývá raně gotickou patrovou kapli, která byla původně součástí královské rezidence Přemysla Otakara II., vystavěné kolem roku 1265. Pozůstatky středověké rezidence byly identifikovány v severním křídle barokní sýpky. Přítomnost takové stavby v areálu kláštera odráží nadstandardní vztahy s přemyslovským panovnickým rodem. Dochovaná kaple na podélném půdorysu s pětiboce uzavřeným presbytářem, vystavěná z pravidelně tesaných pískovcových kvádrů, obsahuje spodní kapli sv. Václava s křížovou klenbou bez žeber a s nástěnnými malbami datovanými do doby kolem roku 1280 a horní kapli sv. Maří Magdaleny s křížovou žebrovou klenbou s příporami a kalichovými hlavicemi.

Zásadní etapa stavebního vývoje plaského kláštera je spojena se jménem slavného architekta a stavitele Jana Blažeje Santiniho, který se vyznamenal zvláště ve službách opatů bohatých klášterů. Vedle plaského Tyttla využil jeho služeb na Plzeňsku také kladrubský opat Maurus Fintzguth, mimo region uzavřeli s geniálním architektem smlouvy opati Jindřich Snopek ze Sedlce u Kutné Hory nebo Václav Vejmluva, opat kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Santini je v Plasích autorem nového rozvržení areálu vnitřního kláštera na pravoúhlé síti a jeho počinem bylo i rozšíření zástavby jihozápadním směrem do blízkosti toku Střely. Santiniho návrh velkolepé barokní obnovy kláštera měl být završen novostavbou monumentálního kostela na půdorysu trojramenného kříže s trojicí kupolí, který však nebyl nikdy realizován. Dodnes jsou však patrné stavební pozůstatky přípravných prací pro jeho připojení k severozápadní straně konventu.

Čtyřkřídlá dvoupatrová novostavba konventu, situovaného do úrovně podmáčené příbřežní louky, byla založena na masivním dubovém pilotovém roštu s důmyslným vodovodním systémem zajišťujícím stabilizovaný stav vody důležitý pro životnost dřevěných nosných konstrukcí. Úroveň hladiny spodní vody umožňují kontrolovat vodní nádrže, využité zároveň jako výtvarné prvky. Komplikované založení stavby do téměř močálovitého terénu bylo zřejmě provedeno po konzultacích s Kryštofem Dientzenhoferem, který byl v té době uznáván jako zkušený praktik. Stavbu realizoval v letech 1710–1740 podle Santiniho projektu klášterní polír (vedoucí staveb) Matěj Ondřej Kondel. Unikátním technickým řešením se vyznačuje šnekovité schodiště, navržené přímo Santinim, pozornost v tomto směru zasluhují také oba dvorní schodišťové trakty se samonosnými schodišti. Západní křídlo konventu obsahuje kapli sv. Benedikta, jež sloužila jako kapitulní síň. Má oválnou dispozici a její kopuli zdobí fresky od Františka Antonína Millera z roku 1740. Stavba, jež měla být jedním z budoucích vchodů do nového nerealizovaného kostela, bývá považována za příspěvek Kiliána Ignáce Dientzenhofera do architektonického obrazu plaského kláštera. V interiérech konventu se dochovaly fresky s výjevy z dějin cisterciáckého řádu od Jakuba Antonína Pinka, činného v Plasích v letech 1708–1736, a mladší fresková výzdoba od Josefa Kramolína z roku 1783 (personifikace církve, alegorie čtyř vědních oborů – práva, teologie, filozofie a medicíny).

Areál kláštera by se neobešel bez objektů hospodářského charakteru. Předně se jedná o hospodářský dvůr, jehož současná podoba je výsledkem několika stavebních etap v období baroka (80. léta 17. století až 60. léta 18. století) a mladších úprav. V jeho zdivu jsou však dochovány pozůstatky románské sýpky (granaria), konkrétně dvě půlkruhová okénka z počátku 13. století. Klášterní dvůr ukrývá ještě další pozoruhodný pozůstatek z období středověku, a to torzo obranné věže, jež byla součástí opevnění vnitřního kláštera. Další stavbou s hospodářským využitím je klášterní mlýn, situovaný západně od konventu a využívající ke svému pohonu vodu přiváděnou tzv. královskou štolou. Stejný zdroj vodní energie využíval také přilehlý klášterní pivovar a pila. Všechny provozy byly již součástí středověkého kláštera (pivovar poprvé zmiňován v 60. letech 16. století, mlýn v roce 1558), prošly barokními přestavbami (pozdní je datována chronogramem do roku 1778) a jejich současná podoba vznikla za Metternichů.

Monumentální klášterní stavby pak doplňuje řada drobných objektů převážně z barokního období. Pozoruhodný je sloup se sochou patrona cisterciáckého řádu sv. Bernarda a znakem opata Tyttla z roku 1700. Socha byla původně umístěna na tzv. staré plaské cestě na křižovatce v lokalitě zvané Sokolka, odkud byla v roce 1893 přenesena blíže tehdejšímu zámku. V areálu kláštera se dále nachází pískovcová kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18. století či mladší empírová litinová kašna z 19. století.

Po odkoupení bývalého kláštera Metternichem byly v areálu provedeny stavební úpravy, přizpůsobující objekty zámeckému životu i podnikatelským aktivitám. Bývalá prelatura byla adaptována na rodinné sídlo, v konventu byly zřízeny kanceláře vrchnostenské správy a sklady, chrám Nanebevzetí Panny Marie sloužil (už od zrušení kláštera) jako farní. Původně gotický hřbitovní kostel sv. Václava (na návrší východně od kláštera), přestavěný v baroku J. B. Matheyem, nechal Metternich přeměnit na rodinnou hrobku (slavnostně vysvěcena již v srpnu 1828). Empírovou úpravu kostela a hrobky navrhl vídeňský architekt švýcarského původu Pietro Nobile a provedl tehdy mladý začínající stavitel Josef Kranner (jedná se o jeho první známou realizaci). Ve zcela zrekonstruované podobě obnovil činnost bývalý klášterní pivovar. Po požáru v roce 1894 byl pivovar nově postaven a vybaven moderním strojním zařízením. Plány, podle nichž byla stavba v letech 1895–1897 realizována, vypracoval pivovarský inženýr Josef Rosenberg. V roce 1900 byl pivovar doplněn o novou sladovnu navrženou a zařízenou smíchovskou strojírnou Ringhoffer a i v dalších letech byl modernizován a rozšiřován.

Po zestátnění plaského velkostatku včetně bývalého kláštera v roce 1945 a poté, co objekt opustila sovětská armáda, která sem přišla na konci druhé světové války, byly v klášterních budovách necitlivými adaptacemi zřizovány kanceláře státních úřadů, muzeum, knihovna a okresní archiv. Právě rozsáhlé volné prostory v areálu kláštera byly důvodem, proč došlo v roce 1949 k přesunutí sídla okresu z Kralovic do Plas. Brutálním zásahem bylo v roce 1963 vybudování krytu civilní obrany přímo pod konventem, čímž došlo k vážnému narušení důmyslného vodního systému, životně důležitého pro zachování stability základů budovy. Také ostatní stavby v areálu získaly pod správou státních podniků nové utilitární využití, případně bez údržby chátraly. Například Metternichy vybudovaný pivovar fungoval i po znárodnění v roce 1948 (pod hlavičkou národního podniku Západočeské pivovary), ale jen do roku 1966, kdy byl uzavřen a poté adaptován na velkoobchodní sklad. Od 70. let začal být bývalý klášter a zámek po částech podrobován stavebně historickým průzkumům, památkově obnovován a zpřístupňován návštěvnické veřejnosti. Zásadní byla v tomto směru regenerace vodního systému, zahájená v roce 1993. Od roku 1995 je celý areál chráněn jako národní kulturní památka. Objekt kláštera s kostelem je ve správě Národního památkového ústavu, územní památkové správy v Českých Budějovicích a funguje zde několik prohlídkových okruhů. Areál hospodářského dvora, mlýna a pivovaru spravuje Národní technické muzeum v Praze, které v revitalizovaných objektech otevřelo Centrum stavitelského dědictví, jehož cílem je navrátit místu charakter kulturně vzdělanostního centra nadregionálního dosahu.

Další

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

místní:
věcný:
jmenný:

Fotografie

Cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Plasích (čp. 2)Cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Plasích (čp. 2)Cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Plasích (čp. 2)