První zmínka o Poběžovicích se vztahuje k roku 1359, kdy se píše o Zdeňkovi z Poběžovic a Starého Herštejna. Roku 1419 je za Bohuslava z Horšova poprvé zmíněna poběžovická tvrz, která dle tradice stávala v místech dnešní fary. Je možné, že tvrz stála v místech dnešního zámku, tuto možnost potvrzuje také průzkum v místech bývalé hradní věže. Roku 1424 povýšil císař Zikmund Poběžovice na městečko. Šlo o poděkování pro katolického držitele Poběžovic, Bohuslava z Horšova.

Nejznámějším středověkým držitelem Poběžovic byl Zdeněk Dobrohost z Ronšperka, který zakoupil panství roku 1459 a postavil zde výstavní pozdně gotický vodní hrad. Založil městský kostel Nanebevzetí Panny Marie, vybavil městečko privilegii a opevnil ho. Jeho syn Zdeněk Dobrohost proslul spíše jako loupeživý rytíř (viz Starý Herštejn). Poté, co královské vojsko dobylo a vypálilo jeho hrad Starý Herštejn (Hirštejna), byly potrestány i Poběžovice. Zdeněk uprchl do sousedního Bavorska.

Roku 1543 získali panství Švamberkové, kteří hrad přestavěli na renesanční zámek. Za účast v odboji proti Ferdinandu II. však o svůj majetek přišli. Jiří Švamberk byl jedním z direktorů stavovské vlády, císařští proto ještě před Bílou horou vyplenili jeho panství. Po Bílé hoře se v Poběžovicích vystřídala řada majitelů. Prvním z nich byl velmi neoblíbený sekretář české komory, měšťan Severin Táhlo z Horštejna. Roku 1632 poničil městečko požár.

Významnými držiteli byl rod Wunschwitzů, počeštěně Vunšviců, kteří projevovali zájem o kulturu a historii. Matyáš Bohumír Wunschwitz (zemřel 1695), který zdědil panství roku 1682, byl plzeňským hejtmanem, zámek si upravil v barokním slohu. V zámku pro něj také pracoval sochař Jan Brokoff (Brokof), původně luterán ze Slovenska. Ten roku 1682 vytvořil dřevěnou sochu Jana Nepomuckého, podle které odlil norimberský kovolitec Jeroným Heroldt roku 1683 sochu pro Karlův most. Wunschwitz byl velkým ctitelem Nepomuka, který byl v Čechách uctíván ještě před svým svatořečením roku 1729. Wunschwitz byl totiž přesvědčen, že mu přímluva Nepomuka pomohla uniknout Turkům. Socha pro Karlův most ho stála 7000 zlatých. Brokoff patrně vytvořil kolem roku 1690 pro Poběžovice další kamennou sochu Nepomuka, která je dnes umístěna mezi kostelem a farou. Jeho Nepomuk se stal vzorem pro stovky podobných soch po celém světě. Wunschwitzův syn Bohumír Daniel byl známým rodopiscem a genealogem. Žil však zejména v Praze a o panství se starala jeho matka, která ho nakonec prodala.

Z dalších majitelů zmiňme známý rod Thurn-Taxisů, u nichž krátce působil jako učitel hudby jejich dcer roku 1843 dvacetiletý Bedřich Smetana. Na Smetanův pobyt upomíná v městečku pamětní deska.

Dnes se největší pozornosti těší původem holandský (severobrabantský) rod Coudenhove, který získal zdejší panství i majetky bývalého kláštera Pivoň roku 1864. Prvním z nich byl Franz Karl, který působil jako diplomat u rakouského dvora. Podle jeho manželky z řeckého rodu Kalergi se začal rod psát jako Coudenhove–Kalergi. Jejich syn Henrich byl diplomatem a oženil se s japonskou šlechtičnou Mitsuko. V roce 1945 museli Coudenhovové odejít. Dnes prožívá jejich jméno skutečnou renesanci a pomáhá získávat prostředky na náročnou rekonstrukci zámku, který je dnes v majetku Poběžovic.

Středověký ráz městečka byl narušen již s nástupem rozvoje průmyslu. Nová předměstí vznikala nejprve za hradbami. Od 1. poloviny 18. století zde pracovala v městečku také papírna. Připojení k železničnímu spojení se Poběžovice dočkaly až počátkem 20. století (dvě vedlejší trati Poběžovice – Staňkov a Domažlice – Planá).

Poběžovice měly i svou starou židovskou obec. Vyhlášená byla zdejší mikve (rituální lázeň), kterou vyhledávala řada slavných židovských osobností. Vedle ní byl postaven i lázeňský dům. O vodě se totiž rozneslo, že podporuje plodnost. Počátkem 19. století byla postavena synagoga, která však nepřežila druhou světovou válku. Našla se z ní pouze mikve ve sklepení. Původní Židovská ulice (dnes Masarykova) patřila mezi části města, které byly pobořeny při vlně demolic po druhé světové válce. I židovský hřbitov za městem, založený na konci 16. století či počátkem století 17., byl dlouho poničený. Po opravě z roku 2007 je ale opět přístupný veřejnosti.

Poběžovice patří k pohraničním městečkům, která se největšího rozvoje dočkala po roce 1989. Od roku 1995 jsou Poběžovice městskou památkovou zónou.  

Heinrich (Jindřich) Coudenhove byl synem Franze Karla Coudenhove a Marie von Kalergi. Převzal poběžovické panství r. 1893.  Heinrich se během své diplomatické mise v Japonsku oženil s místní šlechtičnou Mitsuko Aoyma. Měli sedm dětí. V Tokiu se jim narodili synové, Johannes a Richard. Když Mitsuko přišla do Poběžovic, obyvatelům přišla natolik tajemná,  že vstoupila do pověstí. Byla také jednou z prvních Japonek, která u nás žila. Po smrti manžela roku 1906 spravovala místní panství, po první světové válce se s dcerou Olgou odstěhovala do Vídně. Henrich je pohřben v Poběžovicích na Novém hřbitově. „Paměti hraběnky Micu“ vydalo Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích.

Dcera Heinricha Coudenhove, Ida Friederike Görrer (1901 – 1971), rodačka z Poběžovic, byla básnířka a spisovatelka, psala především díla s náboženskými náměty nebo pohádky.

Moudrý žabí mužíček

Reakcí na úpravy zámeckého parku i dobu, kdy zde žila japonská paní Mitsuko, a možná i na rozkrádání knížecího majetku, je tato pověst. Z květu lotosu rostoucího v zahradě se narodil lotosový mužíček. Byl prý žlutavě zelený, měl velké oči a nikdy nepromluvil. Až když se rozhodl pomoci mládenci Josefovi, když ho správce Bureš obvinil, že krade v panském lese dřevo na svůj dům. Žabí mužíček prý paní Mitsuko poradil, ať spor rozsoudí mocnější síly. Správce i Josef měli do úplňku naučit zpívat žáby. Správce si prý pro tento účel vybral větší rybník a žabám ho celý vyčistil, postavil jim pódium a najal učitele a celý orchestr. Josef si nic takového dovolit nemohl. Bureš nechal zahrát svůj orchestr, žáby však mlčely. Ale když na radu mužíčka zazpívala u druhého rybníka Josífkova milá Tonička, zvědavé žáby vylezly ven a začaly kvákat, a pak dokonce mluvit. Správce skončil ve vězení, hraběnka nechala totiž zkontrolovat i účetnictví. A Josef slavil slavnou svatbu a stal se novým správcem. Svatební dort měl tvar lotosového květu. Žabího mužíčka už v Poběžovicích nenajdete, zmizel prý, když se odstěhovala jeho paní. 

Dobrohost z Ronšperka pánem Poběžovic – privilegia pro městečko s novým názvem

Roku 1459 zakoupil panství Poběžovice Zdeněk Dobrohost z Ronšperka. Městečko díky němu zcela změnilo svou podobu. Dobrohost přesídlil ze staré tvrze na nově vybudovaný gotický vodní hrad. Nechal zbudovat také kostel Nanebevzetí P. Marie, ve kterém je dodnes dochován jeho náhrobník. Městečko získalo i kvalitní opevnění s baštami a třemi branami, z kterého se dodnes uchovaly jen malé části. Roku 1502 mu Dobrohost udělil soudní právo, ale také pečeť a znak. Dobrohostovo jméno dnes nese Spolek obcí Českého lesa.
Od 16. století se na počest Dobrohosta začaly Poběžovice nazývat Ronšperk. Tento název se užíval až do roku 1945. Dodnes je běžný mezi sudetskými Němci. Z čeho tento původně šlechtický přídomek vznikl a co znamená? Dobrohost se psal po starém rodovém sídle. Hrad Ronšperk ležel u Skořic na úpatí Brd (jiné názvy hradu jsou také Lozumberk nebo známější Dršťka). I zde se jedná o módní německé hradní jméno. Jde o zkomoleninu pro německý název Beraní skála - Rammsberg. Rod měl také ve znaku berana ve skoku (tzv. mluvící znak).
A tvrdou hlavu rod skutečně měl. Pán Poběžovic zasáhl výrazně i do velkých dějin. Dobrohost proslul jako odbojník proti králi Jiřímu Poděbradskému a později i Vladislavu II. Spolu se Zdeňkem Konopištským stál i v čele křížové výpravy složené z německých žolnéřů (1468) proti králi Jiřímu. Její řádění v západních Čechách popisují Staré letopisy české.     

Heinrich Coudenhove-Kalergi

Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi

Ida Friederike Görres

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

věcný:

• městská památková zóna
• židovský hřbitov
• socha sv. Jana Nepomuckého
• smírčí kříž

jmenný:

• Švamberkové
• Coudenhove-Kalergi
• Zdeněk Dobrohost z Ronšperka
• Wunchwitzové
• Bohuslav z Horšova
• Zdeněk z Poběžovic
• Jan Brokoff
• Bohumír Daniel
• Bedřich Smetana