Vesnice leží 6 km severovýchodně od Hostouně. Pod toto město také dnes administrativně spadá. První zmínka o vsi je z roku 1235, kdy je zmíněn vladyka Kunrád. Do konce 14. století patřila vesnice různým drobným šlechticům, kteří náleželi většinou k rodu zemanů z Prostiboře a Tasnovic. V 15. století vlastnili vesnici tachovské patricijské rody. V 16. – 17. století přišli Černínové z Tasnovic. Roku 1653 připadla vesnice pod panství Hostouň, s ní přešla roku 1656 pod Horšovský Týn. Mělnice nikdy nepatřila k velkým vesnicím, v současné době má kolem 50 stálých obyvatel, zbytek tvoří chalupáři. Německý název vesnice, Melmitz, je zkomoleninou českého názvu.
Ve středověku stávala na návrší v horní části obce tvrz. Tvrziště je dodnes zřetelné, zkoumal ho Z. Procházka. Tvrz vznikla po polovině 13. století, zanikla krátce po dokončení, na konci tohoto století vyhořela. Uprostřed stál věžovitý objekt ze dřeva a mazanice. Vlastní tvrz chránilo opevnění vysoké až 3 m, hluboký příkop a strmý val. Akropole má oválný tvar o rozměrech 16 x 12 m.
Mělnický kostel sv. Jiljí je původně gotický. Poblíž něho patrně stávalo mladší panské sídlo, které se rovněž nedochovalo. K němu se vztahují písemné zmínky o tvrzi (od 2. poloviny 14. století).
Místní stará barokní fara již neexistuje, byla zbořena roku 1996. Její zajímavostí bylo to, že stála na opačné straně návsi než kostel, tedy ne blízko kostela, jak bylo obvyklé. Část jejího dřevěného stropu z roku 1728 byla sňata a použita v historické krčmě Meluzína v Domažlicích ve Vodní ulici.
Ve vsi se zachovalo několik dokladů lidové architektury. Architektonicky zajímavé je čp. 39 s dochovanou roubenou komorou v patře nad síní, do dvora vede brána s překladem. Další brány s překladem najdeme u domů čp. 3 a čp. 38. Dochovalo se několik domů s historizující výzdobou na fasádě (čp. 11, čp. 43 aj.)
Ve vsi byla při cestě na Holubeč umístěna signovaná barokní socha sv. Pavla známého lidového kameníka Georga Böhma z Tachovska, která je dnes v lapidáriu Muzea Chodska v Domažlicích. Socha je z roku 1843, zdobí ji německý nápis: „Nur Christus was mein Leben. Sterben ist mein Gewinn“ („Jen Kristus byl mým životem. Ve smrti je moje výhra.“) Dílem zmíněného kameníka byla také místní socha sv. Jana Nepomuckého a patrně i socha anděla u zrušeného hřbitova u kostela.
Při cestě do Libosvár se zachoval starý německý hřbitov, kde zůstalo na dvě stě německých náhrobků zejména z počátku 20. století.
