V jádru vrcholně středověkou obec zmiňují písemné prameny poprvé roku 1359. Díky svému pravidelnému uspořádání a promyšlenému půdorysu je Chodský Újezd považován za doklad vynikající úrovně, které ve 14. století na Tachovsku dosáhl vesnický urbanismus. Od konce 15. věku docházelo k postupnému poněmčování lokality, která byla roku 1522 dočasně povýšena na městečko. Přestože nového vyššího statusu pozbyla už v průběhu 16. století, dodnes i přes poválečný odsun německého obyvatelstva převyšuje svou velikostí a lidnatostí sídla v blízkém okolí.

Osou zástavby je protáhlá dvouřadá náves o délce zhruba 470 metrů a šířce kolem sta metrů, která je orientována západovýchodním směrem. V pomyslném středu otevřeného prostoru, poblíž severní řady domů, se nachází kostel. Severní, západní i jižní hranu návsi lemují pravidelně umístěné původně středověké hospodářské usedlosti, na něž navazuje vějířovitě členěná plužina. Ve druhé polovině 17. věku byl na západním okraji jižní řady domů zřízen vrchnostenský dvůr, během 18. a 19. století byla plocha rynku zaplněna roztroušenými a neorganizovaně vznikajícími chalupnickými a domkářskými příbytky.

Jádro Chodského Újezdu si navzdory některým novodobým zásahům, jmenovitě demolici části původních usedlostí a jejich nahrazení novostavbami, jejichž vzhled se vymyká rázu a duchu lokality, uchovalo starobylý charakter. Cenný soubor chodské lidové architektury z 18. a 19. století byl roku 1995 prohlášen vesnickou památkovou zónou.

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

věcný:

• plužina