Zahořany leží v údolí Kouteckého potoka, 3 km východně od Domažlic. První zmínka o vsi je z roku 1239. Patřila klášteru Kladruby. Ve 14. století byly Zahořany rozděleny na několik dílů, které často patřily různým majitelům. Scelil je až zeman Jindřich z Kytlice, připomínaný v letech 1430 – 58. Ten také patrně již bydlel na místní tvrzi, možná ji i postavil.
Místní tvrz byla dle úředních zpráv jednopatrová kamenná budova, v renesanci měla patrně klasická čtyři křídla s arkádovým dvorem.
V historii se zde vystřídala celá řada majitelů (vladykové Zahořanští z Oračova, Měsíčkové z Výškova, před rokem 1577 páni z Gutštejna). Gutštejnové připojili Zahořany k panství Rýzmberk. Roku 1585 koupil Zahořany Vidršpergár z Vidršperka, majitel Mutěnína. Dalším známým majitelem byl dobrodruh Jan Filip ze Kratz Scharfensteinu (asi od roku 1623), který skončil kvůli zradě císaře roku 1635 na popravišti. Ten připojil Zahořany opět k panství Rýzmberk, které posléze přešlo pod velkostatek v Trhanově – Koutě.
Již od 18. století nebyla místní tvrz obývána. Postupně se změnila v panský dvůr. Z původní goticko-renesanční tvrze zůstaly v objektu sklepy s gotickou křížovou klenbou. Z mladší části zbyla místnost s renesanční klenbou. U panského dvora stával také pivovar. Za komunistického režimu zde sídlilo jednotné zemědělské družstvo (JZD), dnes jsou prostory využívány jako dílny a sklady.
Ve vsi se zachovalo několik objektů lidové architektury (venkovské usedlosti, sýpky). Obdélníková kaplička Nanebevzetí P. Marie se zvoničkou v Zahořanech patří obci. Interiér je plochostropý, na oltáři je soudobý obraz P. Marie. Základní kámen k výstavbě kaple byl položen roku v květnu 1861 a již v říjnu byla kaple vysvěcena. Stavební materiál daroval hrabě Rudolf Stadion, majitel panství v Koutě na Šumavě. Na vnitřní zařízení se složili obyvatelé obce. Větší oprava proběhla roku 1929, i dnes je kaple vzorně udržována.
2 km jihovýchodně od obce, v lese Škanině, bylo objeveno mohylové pohřebiště, ke kterému lze dojít po turistické značce.
Pod Zahořany spadá také vesnice Bořice, kterou navštěvovala Božena Němcová. Bořice byly na rozdíl od Zahořan ve středověku pod městem Domažlice, poprvé jsou zmíněny roku 1384. Roku 1557 koupil Bořice Jan ml. z Lobkovic, pán na Horšovském Týně. Už roku 1595 ale Vilém z Lobkovic zase vrátil Bořice Domažlicím. Nová výstavba obce zasahuje dnes až skoro k okraji Domažlic. Ze staveb lidové architektury je zajímavý domek čp. 4, stodola u čp. 3, zděné chlévy u čp. 20.
Ve staré chalupě u rybníka se v Zahořanech narodil rázovitý a populární chodský dudák Josef Nejdl, kterému v kraji říkali Hančl. Proslul také jako vypravěč. Připomeňme alespoň jednu z jeho typických anekdot. Když se ho ptali, jestli je ženatý, měl odpovědět: „Ne. Míl sem vosum roků známost a potom sme se pro jediný slůvko rozešli.“ „A pro který?“ „Hdyž se se jí ptál, esli si mě veme, řekla: Ne. To bulo mí nechčestí. Míl sem mlčít a mohli sme mít známost eště vosum roků.“
