Nejstarší zmínky o vsi Otín pocházejí ze 14. století, kdy patřila místní šlechtě. Snad již tou dobou zde stávala otínská tvrz, která později zcela zanikla jako součást vrchnostenského pivovaru a o níž nemáme žádné další zprávy. V pramenech se o ní hovoří až v roce 1550, kdy Boříkovští z Košumberka prodali otínský statek Šebestiánovi Raichenbachovi z Raichenbachu. Po rychlém sledu majitelů opanovali otínskou tvrz Kaničtí z Čachrova, kteří se posléze rozhodli tvrz opustit a vybudovat si nový barokní zámeček, který byl již roku 1656 zmiňován jako tzv. nová tvrz. Přibližně o dvacet let později však Otín přivítal nového majitele Jana Viléma Příchovského z Příchovic, jeho syn tu zůstal až do roku 1708, kdy se na Otíně vystřídalo hned několik různých majitelů. K roku 1743 jsou jako otínští páni uváděni Janovští z Janovic, kteří tu setrvali až do konce 18. století. V roce 1800 se pak Ferdinand ze Sternfeldu rozhodl k razantnímu kroku a nechal zámek strhnout, aby na jeho místě postavil moderní klasicistní stavbu. Kvůli předčasné smrti však projekt nedokončil a výstavbu musel završit pražský advokát Jan Měchura, díky němuž se osudy Otína protnuly nejen s hudebním skladatelem Eugenem Leopoldem Měchurou, synem Jana Měchury, ale také s Františkem Palackým, Měchurovým zeťem, který tu v glorietu pracoval na svých Dějinách. Svou dnešní empírovou podobu pak získal otínský zámek až během přestavby v roce 1883. Od konce 19. století opět následoval rychlý sled vlastníků. Po druhé světové válce tu byl zřízen sklad klatovského Kozaku.

Dnešní otínský zámek je situovaný na půdorysu písmene „U“, jeho průčelí zdůrazňuje pilastrový řád, část obrácenou do zahrady zase zdobí na pilířích vysunutý balkón. Typické jsou výrazné trojúhelníkové štíty nad přední částí i oběma křídly.  

Literatura

Seznam literatury