Kozina se narodil ve vsi Újezd, nikoliv ale v tzv. Kozinově statku, kde je dnes muzeum. Tam žil až asi od svých patnácti let v původním patrně dřevěném statku, nikoliv v tom dnešním. Jeho rodištěm byl statek v místech čp. 7 (U Rozsochů). Roku 1692 se stal jedním z vůdců Jiráskem zpopularizované chodské rebelie proti Wolfu Maxmiliánu Lamingenovi (Lomikarovi). Chodové dvakrát vyslali deputaci k císaři Leopoldovi, aby se dovolávali svých skutečných i domnělých práv. Do Vídně k císaři jel i Kozina. Leopold stížnosti nevyhověl. Chody však poněkud zmátlo celkem příznivé přijetí (panovník patrně netušil, oč vůbec jde a pověřil pražské místodržitelství, aby věc vyšetřilo) a stále doufali v jeho přízeň. Odmítli chodit na robotu. Spor pokračoval. Další delegace Chodů byla pozvána do Prahy, kde před nimi byla rozstříhána chodská privilegia (18. 6. 1693), a pak byli uvězněni. Na Chodsku zatím došlo k otevřené rebelii. Proti vzbouřencům zasáhlo vojsko. K exemplárnímu potrestání byl vybrán nakonec již vězněný Jan Sladký, řečený Kozina. (Původně se uvažovalo o popravě alespoň tří rebelů, pak o popravě Jana Čtveráka Sellnera, protože Kryštof Hrubý z Draženova ve vězení v červenci zemřel). Kozinu oběsili 28. 11. 1695 v Plzni na popravišti u dnešního pivovaru (pamětní deska za pivovarskou branou). Na jeho popravu byli nahnáni i Chodové. Přihlížela i jeho žena Dorotka. Ta bylo o sedm let starší, porodila Kozinovi šest synů, čtyři však zemřeli v dětském věku. Pátý syn zemřel, když byl otec ve vězení. Kozinu tak přežil jen jeden z jeho synů, který převzal jeho statek. Podle pověsti se v moment, kdy Kozina na šibenici umíral, rozezněl v Újezdě sám od sebe místní zvon. 

Kozinovo tělo viselo na šibenici déle než rok. Podle pověsti měl před smrtí vyzvat Lomikara na boží súd do roka a do dne. Lomikar pak skutečně na svém zámku v Trhanově roku 2. 11. 1696 zemřel. Dle tradice náhle padl k zemi při hostině (ve skutečnosti ve své pracovně), když se Kozinovi vysmíval. Kozinův duch se dle pověsti dodnes zjevuje na plzeňské radnici, kde byl před popravou vězněn, vždy ve výroční den popravy. Na Chodsku se o něm rovněž vypráví řada příběhů, která však není tak stará a početná jako lidová vyprávění o „zrzákovi“ Lomikarovi (viz Trhanov). Kozina byl prakticky znovuobjeven až literáty 19. století. Z nich zmiňme alespoň Boženou Němcovou. Ta píše o „Kosinovi“, popravu umisťuje do Klatov, kde byl tehdy soud. Při svém líčení údajně vycházela z vyprávění devadesátileté stařeny, kterou potkala, když navštívila Újezd. Dnes zapomenutá je německy psaná studie o rebelii a Kozinovi s názvem „Chodský proces“ (1848) od Georga Leopolda Weisela ze Všerub. Právě od Weisela hojně čerpal i Alois Jirásek, jehož slavní a na Chodsku mimořádně populární „Psohlavci“ vyšli roku 1884. Jirásek však vnesl do tradice také řadu omylů a chyb. Kozinova žena se např. nejmenovala Hančí, ale Dorota, rozená Pelnářová. V době Kozinovy popravy už také 13 let nežila Kozinova matka, u Kozinů bydlela jeho tchýně. Kozina nebyl popraven na náměstí, ale za hradbami města na popravišti. K popularizaci Chodska však Jirásek přispěl jako málokdo.

Literatura

Seznam literatury