- Technické památky
Kolomazná pec u Bolevce
Plzeň-Bolevec - Okres Plzeň-město
Základní informace
typ památky: Technické památky
stavební sloh: nezařaditelné
historická epocha: novověk
Stručné představení
V boleveckém lese se nachází unikátní technická památka, která dokládá hojně rozšířenou, avšak v pramenech v podstatě nezachycenou výrobu dehtu a kolomazi.
Historie
Kolomaz bylo univerzální, od středověku až do moderní doby velmi oblíbené mazadlo. Jeho výroba probíhala v dehtářských pecích, kde docházelo k suché destilaci pryskyřice a pryskyřičného dřeva. Výsledným produktem byly kromě dehtu také terpentýn, kalafuna, bednářská a ševcovská smůla. Z těchto látek se pak druhotným zpracováním, již mimo pec, získávala kolomaz.
Bolevecká kolomazná pec je jedinou dehtářskou pecí tohoto typu na našem území. Nachází se v lese za Kamenným rybníkem a koncem 20. století zde probíhal nejen archeologický výzkum vlastního zařízení a jeho blízkého okolí, ale i pozdější rekonstrukce pece do dnešní, velice zachovalé podoby.
Předpokládá se, že v peci se poprvé destilovalo nejpozději na počátku 19. století, neboť se její vznik klade do souvislosti se zmínkou o pronájmu kolomazných pecí v roce 1812, kdy plzeňské lesy postihla ničivá housenková kalamita. Celkově však k fungování nejen této, ale obecně všech těchto technických památek máme zoufalý nedostatek pramenů. Všeobecné rozšíření kolomazi dokazuje, že tyto pece byly běžnou součástí lesů u větších i menších sídel, avšak kvůli jejich malé výnosnosti a nenáročnosti provozu byly úředníky obvykle zcela opomíjeny. Nejstarší zmínky pocházejí již ze 12. století, archeologicky je máme doloženy až o 300 let později. Technologie kolomazných pecí však byla od pozdního středověku až do moderní doby v podstatě totožná. I z toho důvodu je velmi obtížné tyto technické objekty přesně datovat.
Bolevecká pec je částečně zahloubená, zachovalo se její pečlivě vyzděné dno a podstatná část okolnice, tedy vnějšího kruhového pláště, o průměru přes 6 metrů. Ačkoli k peci náležely další přídavné objekty jako rafinační výheň, kůlny na dřevo, případně i obydlí pro dehtáře, jsou dnes zdokumentovány pouze cesty spojující pec s odbytišti její produkce a s pramennou jímkou sloužící jako zásobárna vody. V jižní části se pak nacházela malá dílna.
Koncem 20. století došlo k obnově této jedinečné památky vyznačující se neobvyklou technickou dokonalostí a typologickou čistotou.
Další
Literatura
Rejstříky
místní:věcný: