Stanislav Vodička se narodil 4. května 1895 v Lobzích u Plzně. Stanislavovo dětství nebylo zdaleka idylické. Vyrůstal mezi šesti sourozenci, otec pracoval jako dělník ve smaltovně, avšak kvůli organizování stávky na 1. května byl z práce propuštěn a vydělával si jako pokrývač na volné noze. V 15ti letech Stankovi zemřela matka a nadále se o něj starala starší sestra Tereza. Hoch byl spíše uzavřený, nemluvný, introvertní, měl rád knihy, chemii a historii. Po maturitě na gymnáziu se rozhodl i přes odpor rodiny odejít studovat do Prahy. Bez střechy nad hlavou a bez peněz tu pobyl jen několik týdnů a posléze se zlomený a zničený vrátil domů. Na radu svého bývalého učitele se však zapsal do telegrafního kurzu a nastoupil jako telegrafista u Státních drah v Plzni na Hlavním nádraží.

Poněkud nepochopitelný zvrat nastal v roce 1916, kdy dobrovolně narukoval do armády. Po krátkém výcviku odešel bojovat na východní frontu. Tou dobou plánoval, že přeběhne na ruskou stranu a stane se legionářem, ale plán se nezdařil a velmi vážně nemocný Stanko se za rok vrátil zpět do Čech. Uzdravil se, avšak nechtěl v žádném případě zpět na frontu, a tak se zapsal na důstojnickou školu do Jablonce nad Nisou. Poté, co složil zkoušky, odveleli jej do Rumburku. Ani tady ale nebyl Stanko spokojený a toužil po návratu domů. Poněkud neplánovaně se pak připletl ke vzpouře rumburských vojáků a záhy již velel jednotce, která měla ukořistit kulomety. Vojákům v čele s Nohou a Vodičkou se podařilo obsadit celý Rumburk, avšak při cestě do Nového Boru byli zastaveni rakousko-uherskou armádou. Vzpoura vojáků, ještě v době válečné, byla stanným soudem pochopitelně klasifikována jako vlastizrada a vůdce za ni čekal trest smrti. Vodičku i s kolegy popravili u rumburského hřbitova 29. května 1918.

Literatura

Seznam literatury