Eduard Beneš vystudoval Filozofickou fakultu v Praze, studoval i v Paříži a Berlíně. Doktorský titul získal v Dijonu. Po začátku 1. světové války organizoval E. Beneš vnitřní odboj, následně odešel do zahraničí, kde spolupracoval s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem. Po vyhlášení republiky byl jmenován ministrem zahraničí, v letech 1921-1922 byl dokonce předsedou vlády. V roce 1935 byl zvolen prezidentem. Po Mnichovu abdikoval a odcestoval nejprve do velké Británie, poté do USA. Po okupaci Československa přesídlil do Londýna a stal se čelním představitelem zahraničního odboje a členem exilové vlády. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval, a po němž jsou nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Na konci války se vrátil do Československa, jmenoval první poválečnou vládu, a 28. 10. 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta. Po demisi demokratické vlády byl tehdy již značně nemocný Beneš přinucen pověřit v únoru 1948 předsedu KSČ sestavením nové vlády. V květnu 1948 sice odmítl podepsat novou ústavu, která nerespektovala demokratické státní zřízení, ale již měsíc poté byl nucen abdikovat. Zemřel v září roku 1948.

Literatura

Seznam literatury