Středověká ves Božkov se nacházela v Plzeňské kotlině jihovýchodně od historického centra Plzně. První písemné zprávy pocházejí z roku 1338, tehdy tu větší část vsi o velikosti pěti selských gruntů vlastnil jakýsi Konrád z Dobřan, druhá polovina měla několik vlastníků, mezi nimiž se objevují i plzenští měšťané. Vzkvétající Plzeň měla postupně zájem o zdejší pozemky, neboť město mělo v úmyslu založit zde hospodářský dvůr. Tento záměr se podařilo realizovat koncem 17. století. Nejpozději v roce 1696 se ke dvoru přičlenily i části pustých vsí Buksice a Dubnice. Dvůr se ve větší míře orientoval zřejmě na chov dobytka, protože k zemědělství nebyla zdejší neúrodná, převážně kamenitá, půda příliš vhodná. Během vypracovávání tereziánského katastru komisaři sice pozitivně zhodnotili zdejší stavby jako „od kamene dobře vyvedené,“ avšak postěžovali si na to, že sedláci tu málo hnojí a žitu se příliš nedaří. Božkovské obilí se již tou dobou mlelo na místním mlýně, jenž byl v 19. století adaptová na výrobnu kovového zboží. Koncem 18. století v důsledku raabizace byla navíc Plzeň nucena postoupit svůj rozsáhlý městský statek po parcelizaci poddaným.
Vedle menších sedláků zde v průběhu 19. století žili také dělníci a horníci. Nedaleko Božkova, v Bukové, se totiž od 18. století těžila vitriolová břidlice, z níž se vyráběla zvláště pro konstituující se chemický průmysl důležitá kyselina sírová. Božkovecká chemička J. D. Starcka zaměstnávala 50 dělníků a produkovala zvláště zelenou skalici a síru.
Ani nástup industrializace, ani následné rozrůstání Plzně a výstavba panelových sídlišť však výrazně nenarušily původní venkovský charakter Božkova. Ves se tak stále může chlubit zajímavými díly lidové architektury Plzeňska a v roce 1995 si dokonce vysloužila památkovou ochranu.
