Nedaleko Janovic nad Úhlavou u vesničky Klenová na vrchu, jenž byl dle typického porostu pojmenován Klenový, stojí rozsáhlý hradní komplex, který má svůj původ již na konci 13. století. Prvními vlastníky hradu byli páni z Janovic, jejichž druhá větev přesídlila na nedaleký vrch Týneckého návrší a začala si říkat z Klenového a z Janovic. Tato klenovská rodová větev Janovských pak sídlila na Klenové až do 16. století.

Za husitských válek tu vládl vypočítavý Přibík z Klenového, který se nejprve pro vidinu lákavých zisků přidal k radikálům z Tábora, avšak v pravý čas zvládl tajně přeběhnout na druhou stranu a z bitvy u Lipan již vyšel jako vítěz. Ve druhé polovině 20. let však ještě po boku husitských oddílů loupil u svých katolických sousedů a především pak na panství Oldřicha z Rožmberka, část své kořisti pak schovával právě na Klenové. Přibík byl zkrátka vlivným mužem, který šel nekompromisně za svým cílem. V roce 1450 se ještě zapletl do války s Bavory, kdy pomáhal svému strýci z Janovic. Z jednoho z loupežných tažení si prý na Klenovou přivedl obrovské stádo dobytka. Staral se též o rozkvět rodového majetku a podařilo se mu získat dědictví po pánech z Potštejna.

Roku 1465 však Přibík zemřel a jeho jediným dědicem byl pouze nezletilý vnuk Jan, a tak po deset let spravoval panství Klenová Linhart z Gutštejna. Až roku 1475 převzal rodový majetek Jan z Klenového, který dosáhl nemalého úspěchu v zemské politice, když se roku 1500 stal karlštejnským purkrabím a spoluhejtmanem plzeňského kraje. Po jeho smrti se však na Klenové poměrně rychle vystřídalo několik majitelů a hrad přestal sloužit jako sídelní rezidence. Nejprve hrad koupil Vilém Švihovský z Rýzmberka, od něj ji zakoupil Zdeněk Lev z Rožmitálu, v podstatě jen k dalšímu prodeji ji odkoupil i Adam ze Šternberka a od něj se hrad dostal do vlastnictví Jiřímu Harantovi z Polžic, který se tu konečně natrvalo usadil. Koncem 16. století se na Klenovou vrátili potomci pánů z Janovic a z Klenového, kteří se o hrad dělili s Haranty.

Až v roce 1646 měla Klenová opět pouze jediného vlastníka a tím byl Jiří Adam Bořita z Martinic, avšak ani 2. polovina 17. století na Klenovou nevrátila zlaté časy, ba naopak. Vystřídali se tu hrabata ze Salmu, Šternberkové, Morzinové, Bredové a v polovině 18. století byl hrad již uváděn jako pustý. Po roce 1744 se dokonce dostal do rukou bohatých měšťanů, tehdy jej totiž v konkurzu získal svobodný pán Smith von Balroc a koncem 18. století ji další majitelé, Vojtěch Pokorný a Alžběta Sittaurová, pouze rozprodávali na stavební kámen. Až v roce 1832 Klenovou koupil hrabě Josef Filip Eduard Stadion-Warthausen und Thannhausen, jenž chtěl hrad na poslední chvíli zachránit a vynaložil ohromnou částku na jeho opravu.

Z nejstarší stavební fáze hradu ve 13. století jsou dodnes patrné pouze části obvodové hradby a volně stojící bergfrít. Ačkoli radikální přestavba v duchu romantismu, kterou v 19. století realizoval hrabě Stadion, značně zkomplikovala poznání nejstarších vývojových fází hradu, je zřejmé, že již koncem 13. století šlo o nadprůměrnou a velmi náročnou stavbu. Předhradí mělo podobu širokého náspu a směrem ke Klenové bylo chráněno baštami, pod nimiž probíhala cesta od vesnice směrem k přední bráně, kterou ochraňovala další bašta a tyčila se nad ní malá věžička. Za branou býval příkop, jenž odděloval vlastní hrad od předhradí, příkop byl ale později zasypán a udržován jako zahrada. Za hraběte Stadiona tu navíc vyrostly nové obytné prostory a zbytek plochy posloužil k založení hradních sadů.

Vlastní hrad stál na skále, která byla během stavby upravena, aby byla ještě strmější. Hlavní opevňovací práce pak proběhly až v 15. století. Aby mohl hrad čelit novému dělostřeleckému způsobu boje, byla nejpřístupnější východní strana vybavena masivním vnějším ohrazením. Val byl zpevněn tak, že jeho vnější část lemovala zděná plenta, kterou ještě kvůli statickým problémům doplnily mohutné bašty, na jejichž horních plošinách a koruně valu mohla stát i ta nejtěžší děla. Současně se dostavovalo i uvnitř hradního areálu. Na nejlépe dochované jihovýchodní křídlo na druhém nádvoří, které obklopovaly výstavní členitá křídla paláců, navázala na severovýchodní straně čtverhranná studniční věž zasahující až na dno starého příkopu. Dodnes je zde patrná silná polookrouhlá věž a vedle ní velký sál s tzv. Husitskou kaplí. Koncem 15. století pak na prvním nádvoří vyrostla renesanční budova purkrabství.

Za Harantů z Polžic došlo k renesančním úpravám a během 17. století původní hrad přestal nadobro vyhovovat šlechtickým nárokům na sídelní rezidenci. Vedle brány vnějšího opevnění tak vyrostl nový reprezentativní zámek, díky němuž hradní zástavba počala chátrat. Duch romantismu, který se vzhlížel ve všem starobylém a tajuplném, však podnítil hraběte Stadiona k tomu, aby hrad opět využil jako součást své rezidence. V horním patře věžovitého stavení u zadní brány nechal dostavět kapli s deskovým stropem, přistavěl dřevěné schodiště k zadní věži, jejíž dolní patra sloužila jako vězení, kde údajně Přibík z Klenového za husitství věznil dva mnichy, které podezříval z toho, že cestují do Říma, aby papeže informovali o husitských zvěrstvech. A dále tu v 19. století přibylo ještě několik menších budov, které sloužily k hospodářským i obytným účelům. Vlastní gotický hrad tak doslova zmizel pod novodobou zástavbou. Přesto je z původních středověkých prvků zřejmé, že Klenová byla významným sídelním centrem, úpravy z 15. století totiž vykazují nejen podobnost s produkcí dvorské huti, ale především předznamenávají počátek evropského novověkého pevnostního stavitelství.

O zazděných mniších

V dobách, kdy na hradě sídlil Přibík z Klenové, tu prý ve sklepení zadní věže byli vězněni dva dominikánští mniši, kteří tudy putovali za husitských válek. K Přibíkovi, který tou dobou ještě vyznával víru pod obojí, se doneslo, že se krajem potulují dva mniši odněkud z Polska. Nechal je tedy zajmout a vyslýchal je, co tu pohledávají. Ačkoli se oba hájili, že nemají zlé úmysly, vsadil je do vězení, neboť předpokládal, že sem byli vysláni na výzvědy a teď se vracejí do Říma, aby u papeže pomluvili husitského duchovního vůdce Jana Rokycanu. Ačkoli se oba mniši ani po krutém mučení nepřiznali, nechal je zaživa zazdít. Dodnes se prý na hradě ozývá nářek a pláč uvězněných mnichů, jindy se zase z hradní věže line andělský zpěv.

Literatura

SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Sv. 9. Domažlicko a Klatovsko, Praha 1893

MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady, Praha 1972

BĚLOHLÁVEK, Miloslav (red.). Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 4. Západní Čechy, Praha 1985

Seznam literatury

Rejstříky

místní:

• vrch Klenový
• Týnecké návrší

věcný:

• bergfrít
• husité
• Husitská kaple
• purkrabství

jmenný:

• Zdeněk Lev z Rožmitálu
• Šternberkové
• Oldřich z Rožmberka
• páni z Janovic
• Přibík z Klenové
• páni z Potštejna
• Jan z Klenové
• Linhart z Gutštejna
• Vilém Švihovský z Rýzmberka
• Adam ze Šternberka
• Jiří Harant z Polžic a Bezdružic
• Jiří Adam Bořita z Martinic
• hrabata ze Salmu
• Morzinové
• Bredové
• Smith von Balroc
• Vojtěch Pokorný
• Alžběta Sittaurová
• Josef Filip Eduard Stadion-Warthausen und Thannhausen