Lamingen pocházel z rodu, který byl původně převážně protestantský a často se odvolával na svůj český původ, patrně však jen v duchu příslušnosti k zemi (zemský patriotismus), zejména u mladší generace (viz Újezd u Svatého Kříže).  Starší literatura označovala Lamingeny jako Bavory, dnes se od tohoto názoru ustupuje. Jméno Lamingen vzniklo patrně od názvu vesnice Lomany, Albenreuth, po kterém se psali, je dnes vesnice Mýtina na starém Chebsku. Pro zajímavost doplňme, že jeho protivník Jan Sladký Kozina měl prokazatelně německé předky. Oblíbené zjednodušení na boj německý pán – český poddaný je tedy dosti zavádějící. Na Chodsko se dostali Lamingenové po třicetileté válce. Wolf Maxmilián, syn Wolfa Wiléma Lamingena, si postavil v letech 1676 – 1677 v Trhanově zámek. Na rozdíl od svých předků byl přesvědčeným katolíkem. A, jak bychom řekli dnes, velmi schopným podnikatelem. Podařilo se mu rozšířit své statky, patřil mu např. i známý rybník v Babylonu. Když roku 1697 prodávala jeho manželka a dcery jeho panství Stadionům, žilo na něm již 6 000 poddaných, čítalo tři městečka a čtyřicet vsí a čtyři dvory. Ve Kdyni založil Lamingen nejstarší šlechtickou manufakturu. Do obecného povědomí však vešel jako ten Lomikar, co nechal popravit Kozinu. Historik Eduard Maur, největší znalec problematiky chodské rebelie, upozorňuje, že představy Chodů o jejich starších privilegiích, na která se neustále odvolávali, byly dosti přehnané. Není například pravdou, jak tvrdili, že by nikdy nerobotovali. Vozili například dříví pro potřeby zámku či pivovaru, některé povinnosti byly ovšem později převedeny na peněžní rentu. Jako privilegia chápali Chodové dokonce i části Hájkovy kroniky, kde se o nich psalo. V existujících privilegiích zase hledali, co v nich vůbec nebylo. Lamingenové nebyli první vrchností, s kterou vedli dlouhodobé spory. Roku 1692 vypravili Chodové delegaci k císaři Leopoldovi. Protože je přijal přátelsky, přestali chodit na robotu. Roku 1693 byli jejich mluvčí pozváni do kanceláře místodržících a byli vyzváni k poslušnosti. Rovněž před nimi rozstříhali jejich privilegia. Mluvčí byli uvězněni. Na Chodsku zatím vypukly nepokoje, které potlačil plzeňský hejtman Hora z Ocelovic. Pro exemplární potrestání byl nakonec vybrán Kozina, snad na popud samotného Lomikara. Kozina byl oběšen 28. listopadu 1695 v Plzni (popraviště v místech dnešního plzeňského pivovaru). Na jeho popravu byli nahnáni i vybraní Chodové. Kozinova mrtvola visela na šibenici pro výstrahu více než rok. Podle tradice vyzval Kozina před smrtí Lomikara na Boží soud. Ten skutečně 2. listopadu 1696 na zámku v Trhanově zemřel. Podle tradice při hostině, když se Kozinovi vysmíval, ve skutečnosti ve své pracovně. Pohřben byl v Klenčí v kostele sv. Martina. Dlužno říci, že lomikarovská tradice je na Chodsku podstatně starší než Kozinova. Pověsti o Lomikarovi lze v regionu počítat na desítky a vznikají stále nové. K rozšíření příběhů o něm a hlavně o Kozinovi přispěli významně spisovatelé 19. století, zejména Alois Jirásek se svými „Psohlavci“. Lomikarova manželka byla Kateřina Polyxena z Lobkovic. Jeho jediný syn zemřel již roku 1682. Lomikar měl také dvě dcery Marii Barboru a Annu Cecilii. 

Literatura

Seznam literatury