Mariánský Týnec (též Mariánská Týnice) se nachází asi 1,5 km západně od Kralovic. Osadu Týnec zřejmě i s hrazeným dvorcem získal plaský klášter z odkazu místního šlechtice Romana z Týnce, potvrzeného Přemyslem Otakarem I. v roce 1230. Na místě krátce poté vznikl klášterní dvůr (tzv. grangie) a při něm kaple zasvěcená Panně Marii. Během husitských válek bylo zboží zastaveno šlechtickým majitelům, patronátní právo ke kapli však zůstalo plaským cisterciákům, kteří jej udrželi i přes nároky Gryspeků z Gryspachu v 16. století. Samotnou osadu a její pozemky získal plaský klášter nazpět v roce 1613. V letech 1699–1785 zde fungovalo cisterciácké proboštství s kostelem Zvěstování Panny Marie, zajišťující duchovní správu a provoz poutního areálu a sloužící i jako místo pobytu emeritních duchovních. Místo dnes sehrává roli významného regionálního kulturního centra. Sídlí zde Muzeum a galerie severního Plzeňska, které provozuje několik stálých historicky a národopisně zaměřených expozic, připravuje příležitostné výstavy a organizuje pestrou škálu kulturních a výchovně-vzdělávacích akcí.

Radimova lípa

Při cestě z Kralovic do Mariánské Týnice se kdysi procházelo alejí starých lip, z nichž poslední nesla a dodnes nese jméno po Jiřím Radimovi, bývalém rychtáři v Dřevci. Právě on stanul v roce 1680 v čele poddanské vzpoury proti plaské vrchnosti a jejím stále se zvyšujícím robotním nárokům. Když byl odpor sedláků zlomen vojenskou silou, hrozil všem žalář v krajském městě Žatci, vybraným předákům pak dokonce trest smrti. Plaský opat Ondřej Trojer, vrchnost Radimova i jeho stoupenců, se do celé věci vložil se slovy, že si své vzbouřence potrestá sám. Jako součást trestu nechal odbojné sedláky vysázet lipovou alej od Kralovic až k proboštství v Mariánské Týnici, která měla připomínat prohranou rebelii a zároveň bohulibý opatův úmysl. Ze vzrostlého stromořadí se těšili poutníci v parném létě i za podzimních plískanic. Sedláci však na alej po generace pohlíželi jako na symbol vlastního ponížení, a proto ji hned po zrušení roboty pokáceli. Až na jediný strom, zasazený kdysi rychtářem Radimem, v jehož stínu můžeme spočinout dodnes.

Obnova poutního areálu v Mariánské Týnici

Na prahu 20. století se mariánskotýnecký poutní areál ocital v silně zuboženém stavu bez smysluplného využití. Míra zanedbání objektu ze strany jeho majitele, rodu Metternichů, dosáhla vrcholu v zimě 1920, kdy se zřítila centrální kupole kostela s lucernou. Teprve v roce 1936 byla zahájena postupná obnova, iniciovaná za tím účelem založenou Jednotou pro záchranu Mariánské Týnice, jejímž aktivním členem byl architekt Hanuš Zápal. Slibně započaté práce, které se v první fázi soustředily na obnovu ambitů (dosud využívaných jako skladiště), však přerušila druhá světová válka. V roce 1952 bylo v areálu zřízeno regionální muzeum, takže jeho využití se posunulo z církevního na kulturní. Mariánská Týnice se stala místem konání národopisných slavností v krojích i oblíbeným cílem turistických výletů. Potkal ji tedy o poznání příznivější osud než mnoho jiných podobných areálů, které byly určeny pro hospodářské účely nebo umístění vojenských posádek. Změněná politická a společenská situace po roce 1989 umožnila zahájení rozsáhlého programu záchrany architektonického dědictví, do nějž byl hned zpočátku pojat i bývalý poutní areál v Mariánské Týnici. Práce probíhaly pod odborným dohledem Mojmíra Horyny, předního znalce barokní architektury a díla Jana Blažeje Santiniho. V letech 1993–1994 byly obnoveny původní věže na proboštství, od roku 1995 byl rekonstruován kostel Zvěstování Panny Marie, který tak mohl být po dlouhé době alespoň v omezené míře zpřístupněn veřejnosti. K obnově chlouby Mariánské Týnice a dominanty celého okolí, mohutné centrální kupole, došlo v roce 2000.

Irena Bukačová

nar. 1949

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

místní:

• plaský klášter
• Kralovice

věcný:

• mohylové pohřebiště
• probošství
• grangie

jmenný:

• Gryspekové
• Roman z Týnce
• Irena Bukačová