Městečko Velhartice rozkládající se na úpatí stejnojmenného šlechtického sídla je v pramenech poprvé zmiňováno až k roku 1373, ovšem vše nasvědčuje tomu, že jeho původ je mnohem dřívější. Tou dobou si totiž páni z Velhartic vystavěli na táhlém ostrohu nad říčkou Ostružnou hrad a starší ves začala přerůstat v městečko. Výsadní postavení tohoto sídla již ve středověku vyplývalo z velkého vlivu jeho majitelů. Páni z Velhartic byli vysocí královští úředníci, kteří měli velmi blízko ke králi. Proslulý Bušek z Velhartic byl komorníkem a důvěrníkem Karla IV., jeho syn byl královským hofmistrem a maršálkem. V roce 1395 pak Velhartice připadly neméně vlivnému rodu, pánům z Hradce. Právě Menhart z Hradce, ačkoli jeho funkce nejvyššího pražského purkrabí vyžadovala častou přítomnost na Pražském hradě, pobýval velmi často na Velharticích, což s sebou samozřejmě neslo jisté výhody, díky nimž Velhartice vzkvétaly. Od roku 1444 tak mohli Velhartičtí svobodně kšaftovat jako měšťané královských měst. O 4 roky později byly na hradě tajně ukryty korunovační klenoty. Od poloviny 15. století až do roku 1506 drželi zdejší panství další velmi mocní páni a těmi byli Švihovští z Rýzmberka. Avšak s Půtou Švihovským z Rýzmberka v podstatě zlaté časy nadobro skončily. Zdeněk Lev z Rožmitálu sice totiž již roku 1506 vyprosil pro své městečko hned dva výroční trhy, které přinášely nemalé zisky, ovšem nepříznivá ekonomická situace i neuvážené podnikání jej přivedlo ke krachu, tudíž jeho syn Adam musel panství prodat. Aby toho nebylo málo, zachvátil Velhartice ještě roku 1511 ničivý požár. Ani noví majitelé, páni ze Žeberka, do Velhartic nepřinesly klid. Jan Viktorin ze Žeberka se navíc ani nezdráhal zpeněžit stříbrnou monstranci z farního kostela, aby poplatil své dluhy. Takové jednání pochopitelně vzbudilo u místních obrovskou nevoli. Jistě tak uvítali, když roku 1597 přišeli do  Velhartic Perglerové z Perglasu, ti se však zapojili do stavovského povstání a za to jim byly Velhartice zkonfiskovány. Těžké časy 30leté války doprovázelo rychlé střídání majitelů. Zpočátku se v držení městečka vystřídali dva významní vojenští velitelé, Baltazar Marradas a Martin de Hoeff-Huerta, kteří měli pověst především jako nesmlouvaví katoličtí radikálové. Nepříznivé období relativně skončilo až rokem 1743, kdy Velhartice zakoupil Jan Ferdinand Desfours. Ti zde ovšem již nikdy nepobývali, pouze velhartické panství připojili k Hrádku. Bývalé sídlo pánů z Velhartic tak začalo postupně chátrat.

Hlavní obživou místních bylo od středověku převážně zemědělství, které výrazně převažovalo nad řemeslem, byť i jeho zastoupení bylo, zvláště pro potřeby hradu, nezbytné. Podle zpráv z poloviny 16. století se navíc v okolí těžilo zlato, snad právě s touto aktivitou je spojen původ vsi, jejíž okolí si páni z Velhatic vyvolili ke stavbě svého sídla. Za pánů z Rožmitálu se tu těžilo dokonce i stříbro. O vyjímečném postavení Velhartic již ve 14. století svědčí existence školy a farního románského kostela. Dnes ve Velharticích převládá zemědělství a lesnictví, díky své výhodné poloze v lesnaté pošumavské krajině i díky velhartickému hradu jsou dnes především oblíbenou turistickou lokalitou.

Literatura

Seznam literatury

Soubory ke stažení

Pracovní list [řešení]

Rejstříky

místní:

• Ostružná

věcný:

• korunovační klenoty

jmenný:

• Menhart z Hradce
• páni z Velhartic
• Zdeněk Lev z Rožmitálu
• Karel IV.
• Bušek z Velhartic
• Švihovští z Rýzmberka
• páni z Hradce
• Adam Lev z Rožmitálu
• páni ze Žeberka
• Jan Viktorin ze Žeberka
• Perglerové z Perglasu
• Baltazar Marradas
• Jan Ferdinand Desfours