Tři kilometry severozápadně od Domažlic leží dvě sousední vesnice Luženice a Luženičky, obě odděluje Mračnický potok a pole. Luženičky byly poprvé zmíněny jako Malý Luženec roku 1543, o Luženicích se psalo již roku 1379. Obě vesnice patřily až do Bílé hory městu Domažlice, poté připadly horšovskotýnským Trautmansdorfům. Luženice byly zprvu historicky vlivnější.  Roku 1930 si např. prosadily stavbu společné kaple Nejsvětější Trojice na své návsi. Ve dvacátém století připadly naopak Luženice pod obecní úřad v Luženičkách.

Ze starší architektury je v Luženičkách zajímavý objekt čp. 7 s bránou s překladem a patrovým domem (1930). U jedné z nejstarších usedlostí čp. 5 se dochoval starý dřevěný holubník.

Při silnici z Luženiček do Domažlic byla z iniciativy zdejšího rodáka Matěje Blackýho (1883–1935) roku 1935 postavena kaple sv. Antonína, uváděná někdy také jako kostelík. Z průčelí objektu, který je majetkem obce, vystupuje totiž hranolová věž se zvonicí. K obdélné lodi přiléhá pětiboký presbytář, vlevo od něj je sakristie. Stavitelem a projektantem byl Alois Procházka z Domažlic, oltářní obraz sv. Antonína namaloval J. Šebek. Na kapli je pamětní deska na památku zmíněného iniciátora stavby, katechety a biskupského notáře. Poblíž stojí pamětní kříž z roku 1936.

Nedaleko Luženiček leží na návrší Baldova (458 m n. m) pomník bitvy u Domažlic v roce 1431. Pokud ho budete hledat a místní vás pošlou do Lišence, nezoufejte, je to jen jiný název vesnic Luženice a Luženičky.

Kardinál na Baldově

Podle pověsti měl kardinál Julian Cesarini, duchovní vůdce 5. křížové výpravy, sledovat bitvu, či spíše úprk svých lidí, právě z vrchu Baldov. V pramenech se totiž hovoří o tom, že kardinál měl vystoupit na jakousi horu u Domažlic. Jeho italští žoldnéři byli také jedni z mála, kteří se měli postavit husitům na odpor. Sám kardinál pak musel prchat v přestrojení, aby unikl hněvu svých vlastních lidí. Na útěku ztratil svůj kardinálský klobouk (viz Kout na Šumavě) i pověřovací bulu. Husité či místní věci našli. Podle tradice byly uchovávány a ukazovány v Domažlicích až do třicetileté války.

Oslavy bitvy u Domažlic

S bitvou u Domažlic (1431) to mají historici těžké. Nemohou se prostě shodnout. Byla či nebyla? Traduje se, že křižáci prchli, když zaslechli husitský zpěv. Nebo prchli ještě dříve, když se začali tradičně hádat o kompetence ve vedení a část jednotek se začala stahovat, což si ostatní vyložili jako povel k úprku? Nebo jedni jen přesunovali vozy se zásobami a neinformovali ostatní jednotky? Ani duchovní vedení kardinála Juliana Cesariniho, který dle lidové tradice měl tábor právě někde v okolí Baldova, nepomohlo, možná spíše naopak. Bitva tedy nebyla bitvou podle obvyklých měřítek, tedy střetem vojsk na určitém prostoru. Nesetkáváme se zde ani s velkým dobýváním města. I křižáci se roku 1431 dostali v případě města Domažlic pouze k dobytí předměstí. Místo krvavé středověké bitvy došlo jen k celé řadě drobných potyček s prchajícími křižáky na poměrně velkém území od Domažlic směrem k bavorské hranici.  Husité jistě dobíjeli už jen zbytky křižáckých vojsk. O velkých oslavách bitvy u Domažlic – byť nepravidelných - lze prakticky hovořit až v období první republiky. Největší proběhly roku 1931, kdy byl položen základní kámen k pomníku na Baldově. V dalších letech se oslavy omezovaly na pochodňový průvod směřující na Baldov. Po druhé světové válce proběhly největší oslavy roku 1951, plně v režii komunistů. Součástí byla demonstrativní vojenská přehlídka. Hlavním řečníkem byl nechvalně proslulý ministr Alexej Čepička. V dalších letech se komunistické husitské oslavy přesunuly do Tachova.

Julian Cesarini

1398-1444

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

místní:

• Baldov

věcný:

• kaple Nejsvětější Trojice
• kaple sv. Antonína
• pomník bitvy
• památná lípa

jmenný:

• Trautmannsdorfové
• Josef Šebek
• Matěj Blacký
• Alois Procházka
• Julius Cesarini