Koloveč leží 15 km severovýchodně od Domažlic. Gramaticky správně je jen tvar „ten Koloveč“, přesto se často používá i ta Koloveč. První zmínka o Kolovči je z 12. století. Před rokem 1197 měl pražský biskup Jindřich Břetislav darovat ves klášteru premonstrátek v Doksanech. Správa vzdáleného majetku pro ně byla poněkud obtížná, proto ho často zastavovaly místní šlechtě. Právě zástavní držitelé si v Kolovči postavili tvrz, která však zanikla. Stávala blízko dnešního kostela Zvěstování P. Marie nebo přímo v místech kostela. Až do začátku 15. století patřil Koloveč zmíněnému klášteru. V r. 1465 ho vlastnil proslulý husitský hejtman Přibík z Klenové a po něm jeho vnuk. Roku 1468 měli v okolí řádit křižáci.
Roku 1491 se Koloveč dostal k panství hradu Roupov. Od roku 1589 patřil Žákavcům ze Žákavy. Tehdy byl spravován ze vsi Srbice, kde si Žákavcové postavili nový renesanční zámek. Třicetiletá válka vedla k úpadku, více než polovina usedlostí zpustla. Opět se střídali majitelé, roku 1664 přišla hrabata z Bubna, roku 1711 Černínové. Koloveč sužovaly časté velké požáry (1663, 1729, 1909). Proto bylo třeba zcela přestavět a opravit zničený kostel (po 1729) i radnici (ta dnešní je z let 1826 – 1830).
Některé domy mají ještě zachovalé barokní dispozice (čp. 1, 9, 14, 16, 17). Již od středověku byl Koloveč znám hrčířskou výrobou, která se rozvinula v 18. a 19. století. Typické jsou například hrnečky s jednoduchými bílými nepravidelnými puntíky na hnědém podkladě. Ve 20. století zde pracovaly kartáčovna a pletárny.
Koloveč nabízí také relativně mladé Muzeum techniky a řemesel s tisíci exponáty. K vidění jsou zde dílny nejrůznějších řemesel (např. pekařská, ševcovská, kožešnická, cukrářská, truhlářská, či řeznická). Součástí je původní hrnčířská dílna rodiny Volfových. Mezi exponáty jsou hodiny, hračky, kočárky či hrací stoje.
Koloveč proslul masopustní slavností, při které jsou v modelu větrného mlýna přemílány staré báby na mladé panny. Ze dvou či více bab lze vyrobit jednu krasavici. Eventuelně to jde i zpátky. I o to dle pověstí někteří stáli, když měla např. kráska povahu těch přemletých bab. Jak slavnost vznikla? Pravděpodobně kvůli tomu, že Koloveč dlouho neměla vlastní vodní mlýn. Do starého větrného mlýna nad obcí prý chodili jen staré báby a chudší chalupníci, bohatší vozili mletí do mlýnů mimo obec. Když byl konečně zprovozněn roku 1864 mlýn parní, měl problémy a chodilo se znovu do starého mlýna. Všichni se Kolovečským kvůli mlýnům smáli. O starém mlýnu se začalo žertem říkat, že tam báby chodí, aby je mlynář semlel na mladé. A ten nakonec vyhlásil úpadek. Omladina vyrobila maketu mlýna a jezdila s ní o masopustu po obci a hráli si na přemílání. Z legrácky se stala tradice. S mlýnem se nejprve jezdilo po ulicích, od roku 1949 se scéna hraje na přírodní scéně. Už roku 1935 přijeli filmaři. Roku 1879 napsal Jan Neruda do Humoristických listů: „Máte-li kde starou pannu škaredou a zvetšelou, pošlete ji do Kolovče, oni Vám ji přemelou!“ Mele se však jen jednou za pět let, eventuelně při jubileu či opravdu zvláštní příležitosti.
