Holýšov byl povýšen na město až roku 1960. Ves Holýšov je poprvé zmíněna v listině papeže Řehoře X. pro klášter v Chotěšově (datace 23. květen 1273) jako majetek kláštera. Název byl odvozen buď od podobného osobního jména, či od označení pro holé stráně. Německý název byl Holleischen.

Po husitských válkách byla ves nakrátko roztržena, část se dostala do rukou šlechticů z okolí. Roku 1623 získal Chotěšov celý Holýšov zpět. Historickou souvislost s chotěšovkým klášterem připomíná i nový městský znak (upraven roku 1993). Vedle atributů sv. Petra a Pavla, patronů zdejšího kostela, v něm najdeme také černé paroží. To bylo ve znaku rodu, ze kterého pocházel blahoslavený Hroznata, iniciátor založení kláštera v Chotěšově. Chotěšovu patřil Holýšov až do roku 1782, kdy byl klášter zrušen. Roku 1822 koupil bývalé klášterní panství ve veřejné dražbě známý rod Thurn-Taxisů, který Holýšov vlastnil až do roku 1919.  

Roku 1867 byl Holýšov připojen na železniční síť, hlavní trasu z Plzně do Domažlic, jejíž stavbu podporovali i podnikatelsky zdatní Thurn-Taxisové. Od konce 19. století nacházela řada Holýšovských obživu v místní sklárně na tabulové a zrcadlové sklo, jejíž slávu ukončila až velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století. Za druhé světové války byly budovy někdejší sklárny použity pro výrobu munice. Zbrojovka nesla název Metallwerke Holleischen, G. m. b. H. V muničce pracovali nejprve váleční zajatci, zprvu především z Francie, později i nuceně nasazení a vězni. Druhá munička vznikla v Novém Dvoře u lesa Hořina.

U Holýšova byla zřízena pobočka mužského koncentračního tábora Flossenbürg, umístěna byla na statku Nový Dvůr poblíž městečka. V dalším statku byl zřízen ženský koncentrační tábor, pobočka tábora v Ravensbrücku, ve kterém nedobrovolně pobývaly zejména Francouzky. Holýšov i tábory poškodilo koncem války spojenecké bombardování. Tábory byly osvobozeny díky odbojovým skupinám a Swietokrzyské brigádě polských vojáků, obdobě tzv. vlasovců, kteří se chtěli dostat k Američanům. Američané přišli do Holýšova 6. května (pamětní deska na městském úřadě).  Po skončení druhé světové války byl v Holýšově zřízen sběrný tábor pro sudetské Němce. Po druhé světové válce se v Holýšově vyráběly součástky pro auta a později autobusové karosérie i celé autobusy (zejména oblíbený typ Škoda 706 RTO, jehož výroba skončila roku 1972.)

O loupeživém rytíři na vrchu Trný

Vrch Trný nad Holýšovem (516 m n. m.) měl vždy tajemnou pověst, tvrdilo se, že na něm stával středověký hrad, jehož existence ale nebyla nikdy prokázána. Vyprávělo se, že z něho vedla podzemní chodba až dolů do obce. Důvodem byla zvláštní kamenná plošina na vrcholu Trného. Kolem se kdysi povalovaly balvany tvořící jakési kamenné moře. Německý sběratel pověstí Franz Andress vyprávěl pověst o rytíři Wikartovi z Terny. Wikart prý dostal zlatý řetěz a hrádek, protože zachránil život králi. Brzy se však začal živit jako loupeživý rytíř a přepadal kupce na nedaleké stezce. Královské vojsko proto za trest hrádek dobylo. Wikart se pokusil dovolat svých dřívějších zásluh, panovníka však pohled na řetěz ještě více rozlítil a navlékl mu místo něho konopnou oprátku. Prohlásil prý, že i když zmizí jeho jméno, bude žít dále v názvu hory. 

Založení sklárny

Roku 1897 začala v Holýšově stavba velké sklárny na lité tabulové a zrcadlové sklo, která patřila k největším a nejmodernějším v tehdejším Rakousku - Uhersku. Patřila podnikatelské rodině Zieglerů, která dříve působila v sousedním Staňkově. Díky sklárně počet obyvatel obce téměř ztrojnásobil. Obživu zde hledali i lidé z okolí.

V českých zemích se před první světovou válkou vyrábělo 92 % sklářské produkce monarchie. Sklárna v Holýšově se rozšiřovala ještě ve 20. letech 20. století (budovy za železniční tratí).  Až třicátá léta 20. století přinesla úpadek. I u užitkového skla chyběl odbyt. Sklárna byla roku 1934 vyklizena a výroba skončila.

Thurn-Taxisové

Známý rod Thurn-Taxisů koupil bývalé panství kláštera Chotěšov, ke kterému patřil i Holýšov, ve veřejné dražbě roku 1822. Prvním pánem Holýšova z tohoto rodu se stal dědičný poštmistr Karel Alexandr, který zemřel již roku 1827. Jeho osobně zajímal spíše lov, než hospodaření. Mnohem aktivnější byla jeho manželka Theresie Matylda. Zajímala se o literaturu, za napoleonských válek vynikla v diplomacii, ale i v utrácení. Učila se také česky, čímž si u nás získala popularitu. Opakovaně se setkala s českým vlastencem J. V. Sedláčkem. Po Karlovi převzal panství jeho syn Maxmilián Karel. Poté, co Thurn-Taxisové získali statky v západních Čechách, přešli od svého tradičního podnikání v poštovnictví, ve kterém roku 1867 ztratili své výlučné právo, i do průmyslu. Podíleli se např. na vzniku železnice v kraji, vlastnili uhelné doly v Liticích u Plzně (např. důl Matylda) a u Dobřan, v Chotěšově provozovali pivovar. Zajímalo je i cukrovarnictví. Za první republiky byl velkostatek rozparcelován na základě první pozemkové reformy. Hlavní sídlo Thurn-Taxisů bylo a je dodnes v bavorském Regensburku. Jen pro zajímavost, slavný Taxisův příkop na Velké pardubické byl pojmenován na počest milovníka koní Egona Maximiliána Thurn-Taxise (druhorozeného syna Maxmiliána Karla).

Literatura

Seznam literatury

Rejstříky

věcný:

• autobus
• sklárna
• zrcadlové sklo
• zbrojovka
• munička
• koncentrační tábor
• kostel sv. Petra a Pavla
• pohraniční pevnůstky

jmenný:

• Kryštof Mueller
• Řehoř X.
• Thurn-Taxisové
• Ernst Březina