Bělá je zmíněna v Kosmově kronice již k roku 1121. Leží na železniční trati z Plané u Mariánských Lázní do Domažlic, historicky měla blízko k pomeznímu královskému hradu Přimda, žili zde přimdečtí Chodové. Německý název města je Weissensulz  - od 13. století zde již převážilo německé obyvatelstvo. Roku 1600 získali Bělou Lamingenové, kteří si zde nechali postavit panské sídlo. Brzy se však centrem jejich panství stal zámek v Újezdě Svatého Kříže. K dalším majitelům patřili např. Cukrové z Tamfeldu nebo Kocové z Dobrše, kteří zde sídlili až do roku 1945.

Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím a rukodělnou výrobou, nacházelo ale obživu také v okolních, dnes již zaniklých, malých sklárnách nebo v lesích. Většina německého obyvatelstva byla odsunuta po roce 1945.
Roku 1876 byla Bělá povýšena na městys, městem se stala až roku 1964. Postupně přibývaly další možnosti bydlení i škola. Větší rozvoj však znemožňovala blízkost Železné opony. Až po roce 1989 se město i okolí začalo pomalu probouzet. K tomuto probuzení patří i znovuobjevování německé minulosti kraje, včetně místních pověstí a legendárních postav, ale i snaha zachránit alespoň něco z krásného okolního zpustošeného okolí.

Dnes se z Bělé můžete vydat na výlet např. do míst zaniklých obcí, jako byla Růžová či Pleš, nebo do opraveného parku u zámku v Železné, kde vznikl symbolický Park smíření. Zvláštní romantiku má vrchol Velkého Zvonu, kde se dochovaly skály s nápisy připomínající historické návštěvníky tohoto místa, zejména z rodu Koců z Dobrše, jehož potomci žijí dodnes v Německu.

Jak vznikl název Bělá a místní starobylý most?

Lidová etymologie vysvětluje český název městečka od vlastního jména Běla. Běla měla být dcera vodníka bydlícího v Radbuze, které se více líbilo mezi lidmi, než mezi rybami ve vodě. Když zákazy nepomáhaly, nařídil jí otec čistit prameny řeky. Plakala prý tolik, až byla voda slaná. Pán hor Nikl z Niklsbergu (jakási místní obdoba Krakonoše) se vydal zjistit příčinu. Setkal se s Bělou, před kterou se vydával za obyčejného člověka. Vodník Radbud brzy zjistil, že se něco změnilo. Voda přestala být slaná a nesla s sebou veselou písničku. Vypravil se tedy za dcerou. I on považoval Nikla za člověka a uložil mu tři úkoly. Třetím, nejtěžším bylo přejít řeku suchou nohou v místě dnešní Bělé nad Radbuzou. Běla se rozplakala tak usilovně, že se sůl z jejích slz začala srážet a vznikly velké solné balvany. Nikl je proměnil na žulu, postavil z nich most, přešel s Bělou na druhou stranu k jejímu otci a dal se mu poznat jako pán Českého lesa. U Bělé tekly skutečně dva slané prameny, které barvily vše v okolí solně doběla. Odtud také německý název Weissensulz (Bílá sůl). Vrchu nad městem říkali místní Němci Niklsberg (dnes Kamenný vrch).

Padlí „Pattonovi duchové“

V regionu populární událost je spojena s moderními dějinami. U zaniklé obce Růžov došlo na konci druhé světové války k boji Američanů s členy SS. Šlo o operaci pod názvem „Kovboj“. V bitvě, která trvala pět hodin, dne 30. 4. 1945, padli dva američtí kavaleristé.  Dnes mají u Růžova pamětní desku. Příběh byl také zfilmován a je častým tématem např. studentských prací. Jména padlých Američanů jsou také na novém pomníku padlým, který byl odhalen v Bělé roku 2006 před kostelem. Šlo o svobodníka Raymonda E. Manze a technika 5. třídy Owena W. Suttona (ten zemřel na následky zranění z bitvy).

Nikl z Niklsberku

Literatura

Seznam literatury

Soubory ke stažení

Pracovní list [řešení]

Rejstříky

místní:

• Růžová
• Pleš

věcný:

• pomník padlým
• zaniklá obec
• osmiobloukový most

jmenný:

• Lamingenové
• Václav Koc z Dobrše