Právě ložiska zlata lákala obyvatele do jinak nehostinných horských oblastí Šumavy, které tak byly v mnoha případech osídleny již v pravěku. Archeologické nálezy totiž dokládají, že zlato z říčního písku zlatonosné Otavy a jejích přítoků těžili již Keltové v polovině prvního tisíciletí před Kristem. Památkou na tuto činnost jsou dodnes přerýžované hromady písku, tzv. sejpy.
Rýžování zlata pokračovalo ještě v době slovanské, avšak vrcholný středověk díky transformaci naturálního hospodářství na hospodářství peněžní s sebou přinesl i zvýšenou poptávku po zlatu. Vytěžené říční dno již těmto nárokům nedostačovalo, a tak se ve větší míře soustředila pozornost těžařů na hlubinná ložiska. Proslulou hornickou oblastí byly především Kašperské Hory, avšak významná, lépe dostupná, povrchová ložiska se nacházela v okolí Hartmanic. Zde především na vrchu Hamižná, západně od silnice na Dobrou Vodu, můžeme dodnes vidět pozůstatky této těžby v podobě nejrůznějších nerovností v krajině. První zmínka o hartmanické těžbě pochází z roku 1340, kdy zdejší horní právo získali Rožmberkové. V báňských záležitostech pak Hartmanice spadaly pod správu Kašperských Hor.
