V roce 1310 byl českým králem zvolen lucemburský hrabě Jan, syn římského krále Jindřicha VII. Iniciátory volby byli opati cisterciáckých klášterů v Čechách nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského. Dynastickou návaznost na po meči vymřelý rod Přemyslovců měl zajistit Janův sňatek s Eliškou, sestrou posledního krále Václava III. Po příjezdu do Čech si musel Jan získat přízeň místní šlechty, jíž na oplátku potvrdil její privilegia. K uspořádání vztahů napomohly tzv. inaugurační diplomy, jež mj. zajišťovaly, že šlechta nebude povinna krále podporovat na vojenských akcích v zahraničí. Zahraniční (říšská) politika byla pro Jana Lucemburského prioritou, vnitřní záležitosti království do značné míry ponechával na místních šlechticích, z nichž nejaktivnějším byl Jindřich z Lipé. I přes počáteční urovnání vztahů byl král po značnou část své vlády se šlechtou v konfliktu, který několikrát přerostl ve vojenský střet. Příčinou byla Janova častá nepřítomnost v zemi a v jejím důsledku narůstající ambice šlechty, rozrušování státních struktur a úpadek společenských poměrů. Situace začala být konsolidována až se zapojením Janova prvorozeného syna Václava (Karla), nejprve jako moravského markraběte a od roku 1341 jako právoplatného dědice českého trůnu, na který usedl jako Karel IV. po otcově smrti v bitvě u Kresčaku. Z hmotných památek vlády krále Jana Lucemburského se na Plzeňsku dochovaly zříceniny hradu Preitenstein nedaleko Nečtin, který byl vystavěn patrně před rokem 1333 právě z Janova popudu jako vojenský strážní a opěrný bod. Jedná o ojedinělý doklad hradu vystavěného v Čechách z iniciativy tohoto panovníka.

Literatura

Seznam literatury